Nedůsledně experimentální vzpomínková kuchařka

Počty porcí a množství přísad, hmotnosti vstupních surovin neboli kolik co váží, zde nenajdete. Nejenže mě to nebaví psát, já to vlastně ani nevím. Z vědeckého hlediska se jedná samozřejmě o fatální chybu experimentátora. Bez přesného popisu postupů, časů, množství použitých látek, nelze experiment zopakovat a tudíž prokázat, že výsledná chuť je zákonitá a nikoli nahodilá. Takže každé nové vaření je zase novým experimentem. Tato kuchařka tedy nemá ambice někomu radit, jak přesně něco uvařit. Spíš vzpomíná na chvíle strávené v kuchyni, dokumentuje to, co se mnohdy hodiny chystá a pak se to za pár minut sní.

Moje kuchtění má několik specifických rysů, které by bylo možná dobré uvést na úvod. V kuchyni jsem nejraději sám, veškeré dobře míněné nabídky na pomoc nervózně odmítám. Některé moje postupy totiž nepůsobí zrovna profesionálně, docela často mi něco upadne nebo se vylije, ne vždy se úplně vše podaří dle představ a meziprodukt se musí v tichosti vyhodit a vyrobit znovu. U toho pochopitelně nesmí nikdo asistovat, má-li na konci stanout všemi chválený, dokonalý mistr s talířem lahůdkové krmě v ruce.  

Mám obrovskou spotřebu papírových utěrek. Látkovou utěrku použiji jen jednu, zato ale důkladně. Někdy se pak ani nedá vyprat. Spotřeba nádob a náčiní bývá také poněkud vyšší, i když se vzhledem k malé kuchyni snažím některé z nich v průběhu prací recyklovat. Zavrhuji-li pomocnou ruku během kulinářské alchymie, jsem za ni nesmírně vděčen po jejím skončení. Obětavá choť už ví, na co se má po vkročení do kuchyně připravit. Pokud chystám více chodů v rychlém sledu, může se ode mě nadít hlášky, či spíše prosebného zvolání: „už se do kuchyně nevejdu.“

Teherán 1957Historická odbočka: První kuchařský zážitek – či spíš experiment, který si pamatuji, pochází z doby, kdy mi byly asi čtyři roky. V jednom horkém dni v Teheránu (v té době tam Evropané ještě mohli žít bez obav) jsem se rozhodl vyrobit zmrzlinu. Věděl jsem, že se na to používá nějaký prášek, který se smíchá s mlékem či vodou a zamrazí se. Nejvíce se prášku podobala hladká mouka. Už si nepamatuji, jak se mi ji podařilo smíchat s tekutinou tak, aby nevzniklo patlavé těsto. Ale vím, že jsem výtvor nalil do misky, dal do mrazáku a pak prožíval slastné chvíle očekávání kvanta studeného pamlsku, který mi byl až dosud rodiči skoupě odměřován. Pointu si domyslíte sami.

Stejně jako ve čtyřech letech vařím metodou „od oka“. Pouze u pečených sladkých pokrmů, zejména pak kynutých, pečlivě dodržuji předepsané poměry. Zde tudíž ani neexperimentuji. První fáze metody „od oka“spočívá ve zjištění počtu strávníků. Musí být větší než jeden. Jsem-li jen jeden, ukrojím si chleba, namažu vepřovým sádlem, posolím a posypu nakrájenou jarní cibulkou. Podle počtu strávníků také nakupuji, zvláště pak maso, aby bylo čerstvé a aby ho moc nezbylo. Vůbec nemám rád, když cokoliv zůstane nesnědené. Až na výjimky, kterým říkám česká paella aneb „co dům dal“. Pečlivě tedy odměřuji, kolik čeho bude potřeba. Ale k vážení se nesnižuji. U rýže používám malou, starou naběračku, protože představuje optimální dávku pro jednu osobu. Ve všem ostatním spoléhám na zrak nebo logiku.

Postupem času se vyhranila i skladba kulinářských pomůcek, které nezbytně potřebuji. Patří k nim vedle známých nástrojů také mramorový hmoždíř, velká pinzeta, šťouchadlo, nebo třeba vypeckovávátko nevím na co, které používám na vydlabávání brambor. Všechno náčiní se dokáže i v malé kuchyni neuvěřitelně prohnaně ukrývat právě v okamžiku, kdy ho nezbytně potřebuji, protože se někde něco připaluje, přetéká či hrozí jinou katastrofou. Po důrazném sakrování (jsem v kuchyni sám, tak nemám zábran) hledaná naběračka  někde zcela nevinně vypluje na povrch. A ovšem nesmím zapomenout na ten obyčejný malý nožík s oranžovou rukojetí koupený kdysi dávno za pár korun. Nevím, jak to dělá, ale krájí i po třiceti letech a nikdo ho nikdy nebrousí.