O perníkové chaloupce

Byli, nebyli dědeček s babičkou. Dědeček stavební inženýr na penzi vymyslel a vyprojektoval perníkovou chaloupku pro vnuka. Babička, jako ostatně vždy, odvedla tu méně tvůrčí práci s hnětením, vykrajováním, pečením, lepením a zdobením. A pro dovršení živosti příběhu každé ráno na zahrádce vyrostl marcipánový hříbek s čokoládovým kloboučkem. Vnuk, tj. já, nemohl dospat a s novým dnem se hrnul do obýváku, aby zjistil, jestli na místě včera snědené houby vyrostla nová. Jinak jsem se výtvoru, prvotně asi určeného ke konzumaci, ani nedotkl. Ačkoliv, jak patrno z obrázku, několik slabších chvilek jsem při postávání u voňavé chaloupky taky měl a oloupal jsem pět mandlí ze střechy. Ale nad těmito excesy zvítězilo estetické cítění, síla příběhu prezentovaná 3D ilustrací a hřibovou animací. Není již známo, jakou logistiku babička zvolila, ale tak či tak muselo být dost náročné stále mít v zásobě vždy čerstvý marcipán a po večerech modelovat hříbky a máčet je v čokoládě. Nevím, koho to omrzelo dřív, ale všechno má svůj konec, i houby přestanou růst. Perník tak ztvrdl, že se už nedal ani strouhat, natož jíst. Nachytal prach, a kdo ví, zda se do něj nepustil nějaký hmyz, a tak nakonec chaloupka skončila kdesi na půdě nebo v popelnici.

Když o tři roky mladší sestra dospěla do věku, kdy chápala obsah pohádek a mohla jíst perník, byla jí mimo jiné i pro dodržení spravedlnosti upečena také perníková chaloupka. Dokumentace se nezachovala, ale vsadím se, že stavba byla menší a méně propracovaná, což je ale všeobecný osud druhorozených. Sestra také přicházela každé ráno pro marcipánový hříbek. Ale možná jí marcipán nechutnal, nebo neměla trpělivost. Hned třetí den se prý pustila do samotné stavby, začala plotem, pak vykácela porosty a nesporně snědla ježibabu, Jeníčka i s Mařenkou. A nakonec i podstatnou část chaloupky.

Na tomto dětsky nostalgickém příběhu z padesátých let lze dobře ilustrovat různé podnikatelské záměry, rizika a úskalí byznysu. Já jsem se tedy dal cestou drobného, opravdu drobného podnikání. Jistota denně čerstvého hříbku se zdála nevyvratitelná a v mých očích měl produkt hodnotu luxusního lanýže. Navíc, náklady byly z mého pohledu nulové, stačilo počkat do rána.

Sestra sežrala výrobní nástroj. Na druhou stranu, možná správně pochopila, že produkce jednoho dvoucentimetrového hříbku denně neuživí ani tříletého podnikatele, natož aby zaručila aspoň patnáctiletou návratnost investice. Nejspíš prozíravě vyhodnotila svoje podnikatelské možnosti a bez zbytečného sentimentu se rozhodla zužitkovat vše, co se dalo, když to mělo ještě nějakou užitnou hodnotu.

A závěrečné poučení? Oba jsme se mýlili a příčinou byl samozřejmě hrubý nedostatek informací. Kde byla analýza životnosti perníku a trpělivosti babičky? Kde zůstal průzkum potenciálu trhu? Můj pokus s utržením mandlí prokázal, že do obnovitelných zdrojů patří jen houby, ale patřičné závěry z toho vyvozeny nebyly. Propagace a marketing? Nulové. Žádné promo akce pro kamarády a kamarádky ze školky a z toho plynoucí tlak na rodiče. Fatálně jsme podcenili hledání zákazníka, o zmapování konkurenčního prostředí ani nemluvě. Zakázková nebo pásová výroba perníkových chaloupek s doprovodnou výrobou marcipánových hříbků mohla dobýt svět, kdyby se uchopila za správný konec. Ale vzhledem k tomu, že se příběh odehrál v již zmíněných padesátých letech minulého století v Československu, mohli být nakonec dědeček s babičkou rádi, že je nezavřeli za nadstandardní spotřebu cukru a mouky a za buržoazní výchovu vnoučat.