Automat na víno

Nejsem žádný sommeliér, vinař už vůbec ne. Občas si rád dám sklenku dobrého vína. Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že si ji půjdu načepovat k nějakému automatu. Ovšem, existují už automaty na mléko, je prý čerstvé, přímo od výrobce, tedy od krávy, a je i levnější, protože se nemusí platit marže přeprodavačů a řetězců. Na podobném principu vznikly i automaty na víno. Ty, na rozdíl od mlékostroje, musí řešit zákonnou podmínku věkové hranice zákazníka. Možná kladou nějaké záludné otázky, na něž dokáže odpovědět jen dospělý. Nenapadá mě ale žádná, jež by zároveň nediskriminovala občany s nižším IQ. Prý má vinný automat čtečku občanských průkazů. To zas odporuje ochranně osobních údajů. Kdo může vědět, zda si mašina někde neukládá informace o tom, kdo, kde a kdy si koupil jaké víno? Stroj má pochopitelně integrovanou i registrační pokladnu, která vám vytiskne účtenku a všechna data, včetně těch z občanského průkazu, okamžitě odesílá do neznámých centrál. Možná i do centrálního registru alkoholiků. Ale budiž. Mějte si údaje o mně. Však duše čistá, nevinná nemá co skrývat.

Ale co mi vadí, je to odlidštění. U mléka ho ještě snesu. Už dávno ho kupuji v samoobsluhách a jediný lidský kontakt nastává v okamžiku, když mléko pípne u pokladní. Ale víno? To je jiná. Ta sklenka na stole je až závěr, vyvrcholení všeho, co s ní souvisí. Polaskání s lahví a její slavnostní odzátkování. Korek a sklo. Ovšem, obojí lze už taky nahradit. Kdo viděl na jihu Francie nebo ve Španělsku obřezané korkové duby, přežije i plastový špunt. Ale přes krabici nebo plastovou lahev se sotva přenesu. A pak pochopitelně samotné nabytí lahve vína. Vinotéka nebo přímo vinař. Možná zaplatím víc, ale dlouho si pamatuji tu atmosféru. U automatu jedinou atmosféru zajišťuje stlačený dusík.

Nedávno jsme otevřeli poslední lahev z Mas du Pountil a s ní přišlo i slunce, vybavila se doba strávená v Languedoqu i usměvavá tvář vinaře. Sotvakdy se tam ještě podívám. Ale určitě se podívám do knihkupectví a vinotéky Petra Váchy v Újezdě nad lesy. I tady vám k lahvi vína přibalí něco, co z vínomatu nevypadne, i kdybyste do něj bušili pěstí. A co jiného ke sklence vína než knihu? Petr Vácha rozumí obojímu.

Proč vlastně vínu přikládáme takovou až mystickou hodnotu? Nejsem žádný sommeliér, vinař už vůbec ne. Tak jsem si našel seznam přívlastků, které se používají k popisu vína. Posčítal jsem jich bezmála sto. A z nich mi vyplynulo, že víno může být jako ženy, které milujeme: jemné, kulaté, kypré, lehké, líbezné, malé, němé, nevtíravé, noblesní, skromné, velkorysé, výrazné, vyrovnané. Občas bývá i jako ty, jež příliš nemilujeme: drsné, fádní, kousavé, nervní, pichlavé, unavené, uzavřené, zkyslé, zlomené, zvadlé. Víno bývá někdy jako řeči, které vedeme: bezduché, dlouhé, jalové, hrubé, agresivní, mdlé. Častěji bývá jako řeči, které bychom vést měli: bohaté, čisté, delikátní, pikantní, skromné, solidní, srdečné. Víno je prostě jako život: dlouhé i krátké, někdy hořké a těžké; ať už urozené nebo jednoduché, vždy má něco harmonického, bohatého a plného.