Barevný Roussillon

Třetí nejnavštěvovanější obcí v Provence je Roussillon. Stojí na okrově červených skalách a sama je taky barevná ve všech odstínech okru. Leží totiž mezi ložisky okrové hlinky a co jiného si přidat do omítky, když to máte u nosu. Obyvatelé v 18. století vymysleli způsob, jak upravit okr, aby byl odolný vodě a omítka nebledla.

V nejvyšším místě Roussillonu pochopitelně stával hrad a z toho, co z něj zbylo, je krásný výhled. K hradu se váže i legenda, která vysvětluje proč jsou zdejší kopce červené. Samozřejmě, že v tom figuruje nehodná žena a krev, podobně jako u naší Červené Lhoty.

V Roussillonu žil Jean Étienne Astier znovuobjevitel okru a první ochrier ve Francii. Znovuobjevitel proto, že okrem se zkrášlovali už prapředci v jeskyních a Římané z něj vyráběli glazuru na svou keramiku. Pak se okr dostal poněkud na okr-aj. V letech 1780 až 1785 ho Astier začal těžit, až se to zvrhlo v průmysl, který ve svém vrcholu roku 1890 dodával dvacet tisíc tun ročně. Dnes se okr používá v menší míře, například k barvení v keramice, v kosmetice, a dokonce i k barvení kůry některých sýrů.

Okrofilové by měli zhlédnout expozici Conservatoire des Ocres nebo se projít po okrové stezce. Celá tato oblast vznikla před 230 miliony lety, kdy Provence byla zalitá mořem a železo v písku zoxidovalo. Různý obsah oxidu železa v jílu vytváří škálu odstínů od bledě žluté až po tmavě rudou.

Kromě vysoké koncentrace okru a restaurací tu koexistuje na patnáct galerií, v nichž průběžně vystavuje téměř padesát činných umělců. Roussillon vždy přitahoval umělce, třeba spisovatel Samuel Beckett se tu skrýval ve válečných letech a napsal zde svůj román Watt. Beckett také městečko zmínil ve své slavné divadelní hře Čekání na Godota. Filmový režisér Henri Colpi natočil v Roussillonu film Heureux qui comme Ulysse (Šťastný jako Odysseus, 1970) se slavným Fernandelem a ústředním šansonem George Brassense.