Bílá a kruhová

Mnohá města roztroušená po italské Apulii lze charakterizovat slovy "bílá a kruhová". Tedy jejich historická centra. Možná i proto dopravní cedule navigující na "centro storico" jsou bílé s černými soustřednými kruhy. Kruhové uspořádání historického jádra kontrastuje s novější obytnou zástavbou, která je většinou nalajnována do rovných, kolmo a pravidelně se křižujících ulic, dědictví to po Mussoliniho urbanismu. V Apulii nenajdete žádné hory, krajina se jen příjemně vlní a sem tam na kopečku nad olivovými háji a vinicemi zazáří bílé městečko. Nejbělejší a nejkruhovitější z nich se i "kulatě" jmenuje. Locorotondo.

Hladké bílé zdi domů musí dráždit sprejery jak rudá muleta býka. Ale kupodivu, nikde nic. V malých městech tagy a podobné blivajzy nevidno. Ono se totiž tady všechno ví. A kdyby nonna zaslechla od sousedky, co vnuk páchá, jé, ta by mu dala. Ve městech, kde zkrze jejich velikost panuje anonymita, se už čmáranice najdou, ale i tady se pokorně vyhýbají kostelům. Jen na okraj, já vůbec nejsem proti streetartu, ale jako i v jiných projevech člověka, toho kvalitního bývá pomálu.

Mám rád ta historická centra, zde i jinde ve světě, kde člověk ví, na čem je, a kde co najde. Kostel a náměstí, radnice, hlavní třída či korzo, obvykle spojené se stinným parkem, protože stínu je v jižní Itálii třeba. Kavárna, kam se jde po mši probrat to světské. Hlavní náměstí či ulice se skoro vždy jmenují po Garibaldim nebo Vittorio Emanuelovi II. Však u nás to máme podobné s Masarykem. Z bělosti domů o to víc opticky vystupují honosné dveřní portály s balkónky "made in baroko". Dnes je často zdobí rozvěšené novodobé bavlněné prádlo "made in China". V městečkách velikosti Locorotonda či Ostuni si bělost před sprejery ohlídají bedlivé zraky sousedek. Kdo ji chrání před špínou a smogem, nevím. Snad nějaká prozíravá dotace z EU na nátěrové barvy?