Budapešťské selfie sochy

Naši předkové neměli mobily a nepodléhali selfiemánii. Tudíž i sochy zdobící městské prostory spočívaly na honosných piedestalech a vznešeně shlížely na smrtelníky pod sebou, nebo spíš vědoucně hleděly do věčnosti. Možnost přitulit se k slavnému bronzu či mramoru a zvěčnit se ním byla značně zúžena, ba dokonce úředně zapovězena. Touze mít fotografii, na níž se dotyčný či dotyčná přiživují na popularitě osobnosti, která navíc ani neprotestuje, vyšli umělci vstříc a zrušili vysoké podstavce. Někteří dokonce ještě dřív než selfitida zachvátila většinu lidstva.

V Budapešti je celá řada příležitostí, jak se vtipně šklebit do objektivu vedle něčí sochy. V turistické sezóně vzniká ovšem kapacitní deficit, neboť selfistů je mnoho. Zatímco daný umělecký objekt vyfotografuje třeba stovka fotografů současně, aniž si navzájem překáží, jeden selfista si exponovaný objekt blokuje jen pro sebe, a to ani nemusí složitě exponovat. Moje úlovky jsou tedy vykoupeny dlouhým čekáním na "časové okno" bez lidí. A to byl teprve únor!

Ve čtvrti Óbuda, ležící hned vedle Budy, Peter Szanyi připravil pro turisty dokonce židli, aby si mohli odpočinout a popovídat se sochou Sindibáda. O kousek dál lze narazit na dílo Imre Vargy, který myslel na selfisty v dešti. Tedy v roce 1986 jich až tolik nebylo, o to víc nutno ocenit Vargovu prozíravost. V době, kdy se v končinách RVHP stavěly spíš pomníky Leninovi, vytvořil z mosazi a chromové oceli první sochy, které jsouce v exteriéru nemoknou. Imre Varga by si ostatně zasloužil samostatné pojednání. Koho zajímá jeho dílo, najde o padesát metrů dál Vargovo muzeum.

Kamenný chlapec na koloběžce brázdí známou Váci utca od roku 2008. Vytvořil ji Boldi (Boldizsár Szmrecsányi) a už na první pohled je patrno, že rodiče žulového dítěte bydleli v domě s výtahem. Nechtěl bych takového potomka i s kolobrndou nosit po schodech.

Ale teď zase vážně. Na dohled od maďarského Parlamentu lze ulovit hned dvě osobnosti, které přispěly k tomu, že "věčné časy komunismu" ve střední Evropě trvaly jen čtyřicet let. Socha premiéra Imre Nagy, národního hrdiny z protikomunistického povstání roku 1956, stojí shodou okolností na Náměstí mučedníků, které (a nejen je) přemosťuje. Od maďarského Parlamentu pak kráčí směrem k americkému velvyslanectví Ronald Reagan, nesmiřitelný odpůrce komunismu, který se ale s Gorbačovem smířil natolik, že podepsal dohodu o redukci raket středního doletu a 12. června 1987 v Berlíně vyzval Gorbačova ke stržení berlínské zdi.

Pouliční sochy jsou jen jedním z lákadel Budapešti a zmapovat je všechny by zabralo několik dní. Anžto jsem si žádná selfie nedělal, nikdo mi neuvěří, že jsem obrázky nezkopíroval na internetu.