Čas se zpomaluje

Každý, komu je šedesát plus potvrdí, že čas se zrychluje. Značně. Ráno vstát, obléci se, nazout a zašněrovat boty (to obzvlášť) a dojít na tramvaj netrvá patnáct minut jako před deseti lety, ani dvacet minut jako předloni. Logicky z toho plyne, že čas utíká rychleji a stejné úkony, procesy, ho spotřebují víc a víc. Každý, komu je šest plus, ví, že vždycky druhá polovina prázdnin uteče rychleji než ta první. A to dokonce červenci a srpnu schválně přidělili jednatřicet dnů na rozdíl od jiných sousedních měsíců, které mají jednodenní rozdíl.

A do těchto evidentních zkušeností většiny lidstva přijdou fyzikové, jako José Senovilla a Raul Vera s teorií, že rozpínání vesmíru nezrychluje, ale že se ve skutečnosti zpomaluje čas. Z toho se vyvozuje, že čas může konec konců i zaniknout. Pokud před Velkým třeskem nebylo nic a všechno nějak vzniklo, může to tedy i zmizet. I čas. Prý to bude vypadat jako jakási "zmrzlá" fotka všeho, co nestihlo zaniknout dřív, než se definitivně zadřel čas. Jakési globální, vesmírné štronzo. Děsím se představy, že mě tento okamžik zastihne v nějaké nedůstojné situaci, třeba jak rudnu a funím při obouvání boty.

Všechny tyto vesmírné prognózy, jakkoli děsivé, se naštěstí odehrají až za několik miliard let. Tak kdo by se tím trápil. I když mě trochu zneklidňuje jedna věc. Od kdy ono odpočítávání běží? Aby to totiž nebylo jako s Yellowstonským supervulkánem, jenž vybuchuje sice jenom každých 600.000 let, jenže od poslední erupce už má asi 40.000 let zpoždění.

Jestliže se čas zpomaluje a mně přesto běžné denní úkony trvají rok od roku déle a déle, měl bych vědce varovat, neboť zpomalování času je rychlejší, než si myslí. A nebo si koupím mokasíny.