Čelákovice u Nehvizd

Aby mne za upřesnění lokality Čelákovičtí hned nekamenovali, musím podotknout, že jejich celkem pěkné maloměsto, výrazně ovšem větší než Nehvizdy, často navštěvuji a pokaždé tam jedu přes Nehvizdy a Nehvízdky. A onehdy, konečně po třiceti letech, před odbočením ze silnice 611 zvané Pražská umístili ceduli navigující na Čelákovice. Dřív jsem tu odbočku - hlavně v noci - párkrát prošvihl a nebyl jsem sám. Radost nad tímto bohulibým činem cestářů mě vedla k tomu, abych o Čelákovicích napsal krajničku.

Dřív než tam dorazíte, musíte přes koleje, byť jde jen o jakousi skoro nevyužívanou odbočku. Přesto na stopce doporučuji zastavit, jaksi úplně, dle předpisů. Čelákovičtí muži zákona zde rádi ve skrytu stávají a zkoumají, jak kdo chápe definici "zastavení vozidla". A už vjíždíme jednou z hlavních tříd zvané Masarykova, po pravé ruce ono nádraží. Nevím jak dnes, ale třída mě vždycky udivovala tím, kolik na ní bylo holičů a kadeřnic, jinak nevím, co zvláštního by stálo za zmínku.

V samém centru na náměstí nelze si nevšimnou dvou budov, architektonicky spíš odporných. V jedné bývalo nechvalně, vlastně v té době asi chvalně, známé školící středisko ÚV KSČ, jež dnes vystřídala CMC Graduate School of Business poskytující vzdělávání manažerům. Toť doklad největší a zároveň nejjednodušší proměny zleva doprava, z východu na západ. Nejjednodušší a nejlevnější proto, že v případě školicích objektů se vymění jen název, učebnice a (někdy) pedagogický sbor. Učebny, lavice, tabule a jiný inventář poslouží čemukoliv. Horní část náměstí korunuje obecní dům sloužící i několika obchodům, jenž se marně snaží vyvrátit fakt, že vlnitý plech je hnusný a má se používat jen jako provizorium. Dlužno podotknout, že poblíž stojí i radnice hodna toho jména.

Prostor mezi zmíněnými objekty vyplňuje náměstí 5. května, jehož současná podoba byla dlouho diskutována a připravována. Výsledek mi připomněl onen prastarý vtip o rozdílu mezi manželkou a trabantem. Poslouží, nenadchne. Ale zaplní-li se kamenná plocha stánky s jarní zeleninou a vtipnými proutěnými lavičkami, může dokonce i nadchnout. Poblíž náměstí si lze všimnout vchodu do zrenovované pasáže a vývěsního štítu, jenž připomíná dnes již zbouraný dům rodiny Diamantovy. V roce 1939 se sestry z této židovské rodiny zachránily díky Siru Nicholasi Wintonovi.

Souběžně s náměstím možno objevit zajímavý starý dvůr či statek, vchod z Rybářské č. 154. Útulné a pěkně zrekonstruované místo, místy až trochu překombinované. Proč se musí všechny rádoby historické prostory ověsit starými vidlemi, trakaři, loukoťovými koly, vědry či neckami? Naši předkové je sice používali, ale jinak jim bylo jasné, že nástroje a nádoby patří do komory nebo do stodoly a rozhodně se jimi nikde nechlubili.

Záměrně jsem si nechal na konec tu nejhezčí část města, která se rozkládá u Labe. Než dojdete k Děkanství a Čelákovické tvrzi, minete v Kostelní ulici školu, v níž se učil Eduard Petiška a jeho bratr František. Jako známý hračička se slovy nemohu neocenit vtipnou a vkusnou pamětní desku. Historii tvrzi si prosím laskavě vygúglete. Spolu s Děkanstvím a kostelem Nanebevzetí Panny Marie tvoří příjemné místo k procházce, posezení a kochání se symbiózou staveb a stromů.

Ačkoli můžeme Čelákovice zařadit mezi typická maloměsta, z nichž denně lidé odjíždí za prací do Prahy, nestalo se jim to, co většině takzvaných satelitních sídlišť, která přes den vypadají jak po dopadu neutronové bomby. Čelákovice si vystačí a žijí i přes den. Dokonce tu můžete spatřit i takový skoro prvorepublikový jev, kdy každé ráno před výlohami svých obchodů postávají majitelé a navzájem si sdělují novinky. Shrnuto: V Čelákovicích je na co oko položit.