Colmar

Alsasko bylo až do roku 2015 nejmenším francouzským regionem, což ho patrně nebavilo, a tak se sloučilo s dalšími do regionu Grand Est. Asi se rozpomnělo na slavnou historii takzvaného Desetiměstí, federaci alsaských měst, která byla jakýmsi státem sama pro sebe. Teprve roku 1679 bylo Alsasko připojeno k Francii, a to včetně Colmaru. Možná proto řada místních názvů zní spíš německy, jako Muzeum Unterlinden nebo dům Pfister.

Colmar označil francouzský spisovatel Georges Duhamel za nejkrásnější na světě. Líbilo se tu také Voltairovi, který v nedalekém Riquewihru vlastnil vinohrad. Největší hvězdou Colmaru je ale rodák sochař a architekt Auguste Bartholdi (1834 až 1904), tvůrce slavné sochy Svobody v New Yorku. Její kopie vítá hned při vjezdu do města na kruhovém objezdu. Barholdi tu pochopitelně má i své muzeum ve svém rodném domě.

Výraz "Colmar" jest římského původu a znamená "holubník". Pokud by ale název měl souviset s ptactvem, tak by byl vhodnější čáp, symbol Alsaska a inspirace pro nejšílenější suvenýry. K Alsasku patří kromě čápů také hrázděné domy pastelových barev. Když se k tomu přidají vodní kanály v bývalé rybářské čtvrti Quai de la Poissonnerie a květinami ozdobená zábradlí, nelze se Duhamelovi divit.

Za nejkrásnějším dům je považován Maison Pfister z roku 1537 vyznačující se kombinací gotických a renesančních prvků. Trochu ve stínu, ale dle mého názoru hezčí je hned vedle stojící, ještě starší dům (1419) s dřevěnou sochou zasmušilého obchodníka.

Nejslavnější je ovšem renesanční "Maison des Tetes", v němž se dnes nachází hotel a michelinská restaurace. Postavil ho roku 1606 obchodník Anton Burger, který to později dotáhl až na starostu, a dům vděčí za slávu 106 malým lidským hlavám na fasádě.

Nesmí se zapomenout ani na baziliku St. Martin z přelomu 13. a 14. století. Člověk na ni narazí, když jen tak nazdařbůh courá uličkami starého města posilněn tarte flambé a alsaským vínem. A to courání je konec konců to, co ve všech navštívených městech mám nejraději.