Do Vence pro craquelin

Důvodů, proč se vypravit do Vence na jihu Francie, může být celá řada. Nejvíce se pochopitelně cení ty historicky a kulturně poznávací. Když tam ale člověk jede jen pro čerstvě upečený craquelin, protože na něj dostal chuť, znamená to, že se z turisty stal, když ne domorodcem, tak aspoň flanérem. Pod výrazem "craquelin" se skrývá více různých sladkostí, někdy vypadají jako malé české větrníky z vypalovaného těsta, ale craquelin z Vence je úplně něco jiného. V roce 1927 si Joseph Palanque ve své pekárně na avenue Marcellin Maurel vzpomněl na medový dort, který ochutnal na cestách po Británii. Je sice s podivem, že Francouz se nechal inspirovat Británií a ještě k tomu v jídle, ale pan Palanque zjevně netrpěl předsudky a taky ten ostrovní recept poněkud předělal. Lehký, vláčný craquelin vençois hojně sypaný karamelizovanými mandlemi si na stejné adrese můžete koupit dodnes.

Následující osobnosti spjaté s městem jsem rozdělil podle toho, zda mohly nebo nemohly ochutnat craquelin vençois. Kraj okolo Vence láká umělce odjakživa, najdeme tu i živou českou stopu malíře Františka Mertla, který si říká prostě Franta. Vence se vyznačuje kašnami a fontánkami na každém kroku, někde je dokonce uvedeno složení minerálů ve vodě. Tím vznikají i výtvarně zajímavá zákoutí, jedno z nich namaloval Raoul Dufy. Počiny významných malířů nemusíte nikde složitě zjišťovat, dozvíte se to z vkusných informačních stojánků.

Poblíž rue de Docteur Binet se naskýtá skvělý výhled do kraje, Jean Dubuffet ho pojal hodně svérázně. Nádhernému starému stromu v téže ulici, jež je spíš náměstím, neodolal Chaim Soutine (1929). Nelze nezmínit Chagallovu mozaiku Mojžíše ve zdejším románském chrámu. Slavnou Růžencovou kapli, kterou na sklonku života vyzdobil Henri Matisse, vyfocenou nemám. Jednak se to uvnitř nesmí, a pak byla stejně zavřená z důvodů nějakých oprav.

Před radnicí stojí kubistická vencoisanka (ta vlevo), tedy bronzová socha La Vencoise. Kanaďan Jim Ritchie ji v roce 1987 vytvořil jako poctu městu, v němž žije, a které ho přes padesát let inspiruje. Od roku 1967 bydlel ve třetím patře vily Alexandrine. O patro níž bydleli Rita and Witold Gombrowicz. Znalci polské literatury zajásají, ostatní možná až po prozrazení pseudonymu Zdisław Niewieski, pod nímž Witold psal své romány a povídky. V roce 1997 Jim Ritchie koupil zchátralý statek Mas de L'Orme v kopcích nad Vence s výhledem na Matissovu kapli.

Ponoříme-li se hlouběji do historie města Vence, teď už bez podpory sladkého craquelinu, nebudeme se ani pak nudit. Staré město od nového oddělují hradby vrostlé do domů, vlastně domy vrostly do hradeb, ale princip vstupních bran se zachoval, což je dobře. Nejstarší brána prý vypadá přesně tak jako v roce 1333. Nevím sice, jak to zjistili, ale za datum by je Cimrman pochválil.

Ale dávno předtím tu bylo starověké římské osídlení. Slohy a historické etapy se tu střídají na malém prostoru jak v muzeu architektury. Románská katedrála z 11. století se sarkofágem ze století pátého, o kousek dál gotický dům na náměstí Godeau, renesance hned za rohem a i nějaké baroko by se našlo. Město Vence vskutku přitahovalo mnoho umělců. Podlehnout jeho šarmu, vůni a chuti je snadné i bez craquelinu.