Filmové bomby

Nejsem první ani poslední, kdo se pozastavuje nad tím, proč některé jevy a skutečnosti vypadají ve filmu úplně jinak než v reálném světě. Mnohdy jde o záležitost všední, otravnou, kterou jsme ale přijali jako nutnost. Naštve nás, až když ve filmu spatříme, jak ji filmová postava elegantně zvládá, či spíš vůbec neřeší. Tak třeba parkování autem. Ve filmu ze současnosti si to hrdina či hrdinka přihasí k místu určení, zajede přímo před vchod a razantně nebo ladně vystoupí. V žádném filmu jsem neviděl, že by bylo složitě hledáno místo pro zaparkování. A proč taky? Filmaři přece zabrali už týden před natáčením celou ulici. Nikdy nikdo taky auto nezamyká. Ale proč taky? Filmaři mají najaté ochranky.

Jinou scénu známe naopak jen z filmu, v reálném životě se nám naštěstí vyhýbá. Jde o filmové bomby. Každý logicky uvažující divák si stran bomb klade řadu dotazů. Jak se pak asi musí bavit ženisté, specialisté na bomby (o teroristech ani nemluvě), když sledují film, v němž je zneškodňováno nějaké výbušné zařízení. Všechna totiž mají dva klíčové dráty (modrý, červený), z nichž jeden musí hrdina ve vypjatém okamžiku přestřihnout. Umělecky náročnější filmy mají dráty tři. Lhostejno, zda jde o bombu atomovou nebo jen klasickou, naplněnou mezinárodně proslulým, českým Semtexem. Technologický pokrok je zde sice důmyslně zakomponován, ale nakonec se stejně hrdina propracuje vždy k tomu rozhodování, který kabel přecviknout. Otázku, proč by proboha strůjce atentátu všechno tak složitě připravoval, když nakonec jde všechno zhatit přestřižením jednoho drátu v barevné bužírce, filmaři ani scénáristé neřeší. Další nezbytnou rekvizitou filmové bomby je odpočítávadlo minut a sekund zbývajících do výbuchu. Proč by je tam terorista nebo jiný zloduch dával, když jeho cílem je být v momentě destrukce už dávno na druhém konci zeměkoule? Je pro něj zajisté důležité nastavit a sledovat čas exploze, ale uvnitř vlastní bomby, pod důmyslným krytem, je mu takové časové měřidlo opravdu k ničemu. Viděl jsem už řadu filmů s bombou a musím konstatovat, že ani v jednom z nich nedošlo k odvrácení katastrofy s minutovou nebo větší rezervou. Řekl bych, že standard je pod deset sekund.

Poněvadž finální bomba většinou nevybuchne, mohli by se diváci cítit ochuzeni, však si efektní petardy zaplatili. Proto ve filmu potkáme ještě několik dalších bomb méně škodlivých, ale vybuchlých. Vyjma otravných šťouralů se nikdo nepozastavuje nad tím, že se výbuch plastické trhaviny vždycky jeví, jako když vám spadne zapálená cigareta do cisterny s benzínem. Jenže ony ty oranžové plameny prostě líp vypadají. Snad jen oskarový Hurt Locker (Smrt číhá všude) lze považovat za výjimku potvrzující všechna výše uvedená pravidla.

Nevím jak vy, ale já bych ocenil režiséra, který by měl odvahu natočit bombovou scénu, v níž by se počitadlo zpožďovalo, nebo by všechny dráty měly stejnou barvu.