Gióia del Colle

Zprvu se zdálo, že to bude první město, kterým projedeme a zmizíme a že dáme za pravdu průvodcům, kteří se o něm nezmiňují. Ale bedekry, aspoň ty, které se o jižní Itálii dají sehnat u nás, ignorují i jiné lokality, kde se přitom psala historie v době, kdy se u nás ještě proháněli medvědi v hustých hvozdech. Prostě v Itálii se nemůžete splést, tady pět set let a více pamatuje každý druhý olivovník, natož kamenná stavba. Na druhou stranu musím přiznat, že my až takoví fandové a znalci dějin nejsme. Spíš hledáme atmosféru, něco těžko popsatelného, co však některá města mají a jiná prostě ne. Aspoň pro nás.

No, a vynechejte město s takovým veselým jménem! Gióia del Colle, radost z kopce. Nebo že by sdělení, že s radostí to jde z kopce? Či název napadl toho, jehož oči unavené koukáním do roviny konečně zachytily v dálce nějakou vyvýšeninu, konkrétně čítající 360 metrů nad nedalekým mořem? Ve skutečnosti jméno nejspíš pochází z "Joha", zkráceniny Joannakis, což byla významná byzantská rodina žijící zde ve středověku.

Jen pro upřesnění, první stopy osídlení tu pochází ze sedmého století před Kristem. Castello Svevo, kde je dnes archeologické muzeum, je mnohem mladší, "jenom" z 12. století. Ulice pojmenovaná po klasicistním sochaři prostě musí mít patřičnou výzdobu. I jinde město vytváří nenásilnou osobitost. Třeba zajímavě tvarovanými kamennými lavičkami, nebo pohádkovými kresbami ve via Giusseppe Barba či via Spada. Jak jsem se později dočetl na netu, v Gióia del Colle se narodil otec amerického herce Silvestera Stalloneho. Doufám, že v zájmu výše zmíněné osobitosti zde jednou nebude instalována socha Ramba. Ale vlastně, proč ne? Na veselém kopci.