Grambois

Podle mé ženy existuje jeden dokonalý způsob, jak přijet do nějakého městečka v Provence. Musíte (pochopitelně ráno) vjet na náměstí s radnicí či kostelem (blízké okolí tolerováno), zaparkovat pod platanem (jiný strom nebo zdroj stínu tolerován) a mít na dohled otevřenou boulangerii. Podaří se mi to málokdy, dokonale až v Grambois. S mimořádným souhlasem mé choti uveřejňuji foto, které vyjadřuje vše. Já doplňuji, že paní pekařka přinesla ještě vlažné croissanty zezadu z pekárny, a byly to "ty croissanty". Žádné suché rohlíky, jaké se i tady občas prodávají, ale skvosty do dálky vonící máslem. To máslo totiž na povrchu lehce karamelizuje a uvnitř vytváří lahodně vláčné těsto, které se tak nezaměnitelným způsobem trhá.

Ač by Grambois bylo půvabné i bez toho, s lahodnými croissanty v sobě se jím prochází mnohem příjemněji. Tato malebná provensálská obec si zachovala svůj vlastní jedinečný styl a charakter a odolává výstavbě nových budov. Poslední věta zněla jak z bedekru, excuse-moi. Filmaře Yvese Roberta Grambois učarovalo natolik, že tu natočil několik scén ze svého filmu "La gloire de mon pere", včetně té hlavní, kdy jsou filmoví Marcel Pagnol a jeho otec zvěčněni u kašny po slavném lovu na orebice, neboli koroptve, nikoli však obyčejné Caccabis rufa, ale vzácné Caccabis saxatilis, čili koroptve skalní neboli řecké a místně zvané "bartavelle".

Nelze minout kostel ND de Beauvoir z 11. až 14. století, který se nachází na atraktivním místě u radnice. Ale stejně sem jezdíme hlavně kvůli těm nenapodobitelným uličkám, pláckům a zákoutím. Taky croissantům, pochopitelně.