Hradiště umělecké, vulgo Uherské

Když někam s chotí přijedeme poprvé, míváme už od počátku takové ničím nepodložené tušení, že se nám tam bude líbit. Nebo nebude. Nevím, kde ten pocit pramení, ale funguje. Uherské Hradiště nás bavilo, sotva jsme ráno zaparkovali poblíž Masarykova náměstí. Pochopitelně jsme nejprve obhlédli historické jádro tvořené dvěma náměstími a vším, co vyrostlo kolem nich. Historický výklad ponechám povolanějším. Ono už bylo akutní stavit se na kávu. Doporučit lze třeba vkusné bistro Titique s výbornými vlastnoručními macronkami. Najdete ho v Nádražní ulici, která pochopitelně končí - nebo začíná - u nádraží, mimochodem jednoho z nejhezčích v Česku.

Na Masarykově náměstí je celkem nenápadný měšťanský dům č.p. 35, takové cuvée novoklasicismu, baroka a renesance. Oproti odrůdově čisté lékárně U Zlaté koruny téměř přehlédnutelný, ale nás přilákala výloha s knihami. V menších městech to bývá místo, kde vás zasvětí do kouzel města mnohdy lépe než v obecním infocentru. Knihkupci také přesně vědí, do jaké kavárny zajít, neboť ne všechno, co má ve štítu napsáno kavárna, jí skutečně je. Ale tady, díky galerii a literární kavárně v patře, bylo celkem jasno, kde najdeme střed živé kulturnosti města.

Dům knihy Portal je také sídlem nadace Vladislava a Idy Vaculkových. Dá se v něm strávit několik příjemných hodin. Koupit si nějakou knihu, a po krásném starém schodišti s kresbami Vladislava Vaculky ze 40. let vystoupat do galerie a pak do kavárny, prolistovat si tu koupenou knihu nebo si jen tak utřídit dojmy a popovídat o uměleckém městě. My měli štěstí, že v kavárně byl i pan majitel Richard Janoušek, knihkupec s velkým K, který nám u mátového čaje povyprávěl o Vaculkových a jejich vztahu s Ludvíkem Vaculíkem.

Tvorba Vaculkových byla za časů normalizace cenzurována a zamlčována, takže se o ní paradoxně vědělo více v zahraničí než doma. Režim se bohužel podepsal i na Vaculkově zdraví. Ludvík Vaculík v Českém snáři o tom napsal: "Laďa Vaculka taky umřel, dá se říct, na režim. Kdykoliv jsme jeli do Brumova, zastavovali jsme se v Uherském Hradišti u nich a oni zas u nás, když přijeli s Idou do Prahy. Laďa měl kvůli mně mrzutosti s úředními voly. Dostával čím dál míň zakázek, vystavoval méně, musel odejít z výtvarné školy. Jeho práce nebyly akademické či jenom ateliérové, byly to věci sloužící k výzdobě světa jako pěkná brána, štít domu, žudro, boží muka či vyřezávaný vinný lis." A ještě jedna mně milá drobnost, vypovídající o Vaculkovi a taky Vaculíkovi víc, než nějaké odborné recenze: "Vaculka sbíral mince a dveře: ty si vyptával od lidí, kteří si po dědinách přestavovali chalupy na škaredší, moderní."

O umění v Uherském Hradišti by bylo možno psát mnohem více. Třeba o jeho uměleckém podhoubí, jímž je zdejší uměleckoprůmyslová škola, taky o všech jejích slavných absolventech. To by ale už nebyla krajnička. Je dobře, že Hradiště je víc umělecké než uherské. A je dobře, že obyvatelé města o tom vědí.