Jak přežít třídní srazy

Pojmem třídní sraz se neoznačuje ozbrojený střet dělnické třídy s buržoazní, ale mírumilovné setkání absolventů školy po nějakém kulatém počtu roků, počítáno obvykle v desítkové soustavě. Výjimku představují studenti IT oborů, již se scházejí po 8, 16 a 32 letech. Mějme modelovou situaci, v níž se náš člověk vypravuje na sraz střední školy po třiceti letech.

První, na co se musí náš člověk připravit, je fakt, že tam budou samí staří dědkové a ještě starší báby. Kupodivu to platí stejně pro srazy ze základky, jako z gymplu nebo vysoké školy. Jsou-li zváni i pedagogové, mnohdy opticky splynou s ostatními.

Je potřeba zalovit v paměti a přichystat si aspoň jednu historku ze školních let. Může jít o holou pitomost, ale musí být správně lokalizována, aby nedošlo k trapasu. Náš člověk si musí být jist, že se událost odehrála v oné třídě a ne třeba na dávném rekreačním pobytu stráveném s manželčinými kamarády nebo vloni v jeho rybářském spolku. V historce musí figurovat aspoň jeden další účastník srazu, ideálně ten, který chybí, aby nemohl protestovat. Připravenou historku se doporučuje vytáhnout v momentě, kdy zábava vázne, rozhostí se ticho a všichni jsou ještě natolik střízliví, že jim to vadí.

Největší hrozbou srazů jsou agilní organizátoři, kteří hned v úvodu shromážděné vyzvou, aby každý řekl něco o sobě. Patrně to odkoukali na skupinové terapii v psychiatrické léčebně. Dá se tomu jen těžko vyhnout, zbabělý útěk na záchod pomůže jen na chvíli. Sotva se náš člověk vrátí, všichni už mají prezentaci za sebou a on nejenže neví, kdo se čím chlubil, ale vpadne rovnou do vražedné věty upozorňující, že je posledním, kdo nepředstavil své životní úspěchy. Američani to mají lehké v tom smyslu, že jejich respekt k autoritám jim nedovolí dále vyzvídat poté, co jim náš hrdina tajuplně naznačí, že pracuje pro federální vládu. Tudíž ani nemusí upřesňovat, že už od školy sedí v patentové knihovně s ročním platem chabě převyšujícím mzdu prodavače obuvi. V tuzemsku s touto taktikou neobstojí, tady jsou autority k smíchu a navíc hrozí nebezpečí, že spolužáci budou chtít získat protekci, dotaci nebo aspoň kontakt na někoho "nahoře". Nezbývá než si bohapustě vymýšlet.

Dřív nebo později - většinou holky - vytáhnou fotky dětí, případně vnoučat. Čím méně náš člověk tuší, kdo na fotce je komu čím, o to víc se musí tvářit nadšeněji a zaujatěji. Rozhodně se ale nedoporučuje prohlašovat, že to či ono dítě je někomu podobné, zvlášť když není jasno, zda náhodou nebylo adoptováno z dětského útulku nebo mělo podobně pohnutý osud. Na druhou stranu není vhodné prohlašovat, že všechny malé děti vypadají stejně, minimálně je potřeba s podobnými moudry počkat, až budou všichni pod parou.

V každé třídě se najde alespoň jedna tajuplná bytost, která sice školu navštěvovala, ale o níž nikdo nic neví, na srazy nechodí a naposledy byla spatřena na maturitním večírku. Zprvu je na srazech ještě zmiňována, později si už málokdo vzpomene, jak se jmenovala, a i kdyby, nikdo si není jist, zda si ji neplete s účastníkem jiného srazu, postavou telenovely nebo nějakým vzdáleným příbuzným.

S počtem let od maturity klesá objem vypitého alkoholu i množství nafocených selfí a stoupá počet diskutovaných pohřbů, které se konaly v mezidobí od minulého srazu. Náš člověk na srazu po třiceti letech se ocitá tak někde uprostřed časové osy. Musí počítat jak s tím, že ho ovíněná spolužačka přinutí k společné fotce, kterou hned poustne na net, tak se musí připravit na to, že ho jiný spolužák zavalí detailním rozborem bolesti kloubů a zad při vstávání.

Hlavním a asi jediným přínosem abiturientských večírků je zjištění, že se všechno mění. Ač si náš hrdina ráno před zrcadlem sebevíc namlouvá, že to ještě není tak špatné, na školním srazu se přesvědčí o opaku. Všichni se sice navzájem ujišťují, že "jsou pořád stejní", ale dílem jde o společenskou konvenci a dílem o projev radosti z toho, že se dotyční vůbec poznali. Nicméně existuje něco, co se nemění ani po třiceti letech. Hlas. Budete-li si pamatovat zabarvení hlasu, přiřadíte si ho k danému spolužákovi bez problémů. Kdepak fotky. Dělejte si hlasové záznamy!