Když si nastrouháš brambory

Dávno víme, že existují bílé a černé lanýže, pravý šafrán nebo kaviár beluga. Ostatně ti sečtělejší z nás o těchto perlách gastronomie mohli mít aspoň teoretické povědomí už v dobách budování reálného socialismu, byť koupit se dal jen bůček, uzenáč a mletý pepř. Dnes si můžeme zajít do specializovaných lahůdek a zmíněnou ingredienci či pochutinu získat. Na úvěr. Nic proti čerstvým ústřicím z úžin Charente, natož proti foie gras Luciena Doriatha ze Štrasburku. Možná někteří gurmáni mají tak vytříbenou chuť, že se jejich jazyk nedotkne ničeho obyčejného a přízemního. A co je pozemštějšího než brambory? Je mi těch rádoby fajnšmekrů líto. Protože takový správně připravený bramborák představuje vrcholnou kulinářskou slast.

Oč je bramborák skromnější v nárocích na suroviny, o to je náročnější na práci a čas. Strouhat syrové brambory není žádná radost, pokud nemáte nějaké sofistikované zařízení. No a správně placku usmažit vyžaduje taky nemalou časovou investici. Zvlášť stresující činnost to představuje, když vám za zády stojí několik nedočkavců s prázdným talířem. Během této alchymie měnící hlízy víceleté rostliny z čeledi lilkovitých na křupavou pochoutku můžeme přemýšlet třeba o tom, jak bramborák pronikl nejen do českých, moravských ba i slovenských domácností, ale i do jejich slovní zásoby. A jak se tu, na rozdíl od husích jater, rozvinul do až neuvěřitelných nářečních variant.

Jihočeská cmunda patří ještě k těm obecně známějším názvům, Hanáci si ji pochopitelně přejinačili na cmondu. Krkonoškský bandorák, podkrkonošká bramborka, náchodská bandorová nadívajna, spišský ertepliak či opavský placek dávají aspoň tušit, z čeho nebo jak se pokrm vyrábí. Západní Slovensko i sousední Slezsko bramboráku říkají podle jeho nejčastějšího producenta baba resp. babčák. Východočeský křapáč nebo křápanec, benešovský prskanec nebo pampuch z Frenštátu pod Radhoštěm mohou už vyjadřovat cokoli. Že na Těšínsku stryk znamená otcova bratra i placku ze syrových brambor mě nepřekvapuje. Ale že kousek od Náchoda se může drn ocitnout i na talíři, mě zaskočilo. Když si na Domažlicku objednám toč a na Valašsku lata, nedostanu jedno točené ani kávu s napěněným mlékem. A takový plzeňský vošouch, novojičínský hňup nebo kramflek mrzák ze severního Horácka (o frcábníkovi od Železného Brodu ani nemluvě) spíš vyvolávají představu svérázné místní postavy ne zrovna valné pověsti. Převážně v množném tvaru se vyskytují podkrkonošské sejkorky, pardubická škramplata, kozákovské hanušky a chrudimské smrazky, což má svou logiku. Copak lze zůstat u jednoho bramboráku?

Čas od času, když nás doma takzvaně "honí mlsná", prohlásí jeden z nás: "Víš, co bych si dal (dala)? Bramborák!" Reakce druhého bývá pokaždé stejná: "Když si nastrouháš brambory..."