Kefalonie

Kefalónie, Kefallonia, Céphalonie, Řekové vyslovují "kefaloňa". Co je potřeba vědět, aby člověk nebyl úplný ignorant, je patrně fakt, že v roce 1953, kromě smrti Stalina, mého narození a československé měnové reformy, byl pro ostrov největším otřesem otřes země, který zničil téměř všechny budovy. Pak do klidu a romantiky zasáhli už jen filmaři, kteří tu natáčeli Mandolínu kapitána Corelliho. Propad Řecka do dluhové krize byl relativně ještě v nedohlednu a stejně věřím, že se o ní mluví daleko víc u nás v Česku než mezi rozšafnými Kefaloňany.

Ostrované, jako všichni Řekové, v létě moc nepracují. Od těch, co mají regulérní dovolenou, se liší jedině tím, že řečtí rekreanti chodí na pláž dřív, domorodci až navečer. Přitom léto tu trvá bezmála pět měsíců, ne jako v České kotlině tři dny v červnu. Když jsem se snažil sečíst předpokládanou osmihodinovou pracovní dobu, siestu, dlouhé večeře a následné relaxování do hluboké noci, nějaký ten nezbytný spánek, vycházelo mi, že řecký den má asi třicet hodin.

Na ostrově lze pochopitelně navštívit různá krásná místa podle průvodce. Nevidět slavnou pláž Myrtos s neskutečné bleděmodrou barvou moře je stejné, jako v Paříži nevidět Eiffelovku. Nebo bizarní městečko Assos na úzké šíji spojující výběžek ostrova se starou pevností (může mít ostrov poloostrovy?). Zde se dá poměrně spolehlivě zapomenout na svět, pít frappé nebo ouzo a poslouchat cikády. Já bych možná vybral pláž Petani. Kdyby se tak její moře, slunce, teplo prosycené vůněmi dalo nastrkat do zavařovaček, doma uložit do špajzu a pak užívat po lžičkách až do listopadu.