Krajnička genealogicky osobní

Onehdy jsem na fejsbůčku viděl zažloutlou fotku kohosi (dokonce mladšího, než jsem já) s komentářem, že podobných obrázků z raného dětství má všeho všudy jen pět. Komentář doplnila poznámka, že dneska má každá druhá matka osmdesát fotek svých potomků jen z jedné snídaně. Jak vidno, žijeme ve vizuální době, vše je dokumentováno terabajty obrázků a videí, ale textové dokumentace o našich životech, pominu-li statusy na sociálních sítích, zase tolik nenajdeme. A až vypnou proud, nezbude vůbec nic. Nezačal jsem zrovna pozitivně, a teď to dorazím ještě básní Jiřího Žáčka, která se mi v této souvislosti vybavila:

Co je smrt?
Šelma, která krvelačně loví,
anebo pouhý systémový zkrat?
Co po nás zbude?
Jméno?
Příběh?
Kdoví
kolika bližním jsme tu osudoví?
Co o nás jednou našim vnukům poví
pár strohých dat?

Pravda, jen po někom zůstane i něco víc než pár zápisů v matrice. Možná právě proto se někteří do těch matrik zvědavě noří. Nemaje dispozice pro podobný průzkum, uvítal jsem, že to udělal jeden můj příbuzný. Díky němu jsem se dozvěděl třeba to, co mají společného Matyáš Cyril Hein z Heinbergu, jenž po smrti strašil v okolí Vysokého Mýta, s obchodníkem Františkem Skořapou z Tábora, který po prohrané sázce vezl vítěze v dětském kočárku ze Soběradic až do Tábora. Ten první je mým přímým příbuzným v jedenáctém pokolení a druhý byl mým dědečkem.

Vezmeme-li ovšem celý genealogický strom, obsahující neuvěřitelný počet sedmnácti tisíc větví, tedy jmen tak či onak se mnou svázaných, existuje o většině těchto lidí jen ten strohý záznam v matrice. Onen Matyáš Cyril Hein z Heinbergu je i po staletích dohledatelný díky tomu, že byl hejtmanem panství Nové Hrady, které tehdy zahrnovalo města Chrudim, Nové Hrady, Vysoké Mýto a Litomyšl. Matyáš Cyril Hein spravoval panství v letech 1629 – 1653, kdy je vlastnil hrabě Jan František Trautson. Do šlechtického stavu byl Matyáš Cyril Hein povýšen 12. září 1627, kdy získal přídomek "z Heinbergu". Nebyl-li jste tehdy příslušníkem šlechty, najde se o vás historický záznam málokdy. Snad jen když jste aspoň místně proslulým vtipálkem jako děd František Skořapa. Uvedenou scénu románově zpracoval táborský rodák Jiří Hanibal ve své knize Podivný rok v městě T. vydanou roku 1987. František Skořapa tu vystupuje jako pan Šálek.

Závěrem rada pro mladé: Chcete-li se zeptat na něco z minulosti rodičů a prarodičů, udělejte to hned. 
Rada pro staré: Protože předchozí radu nikdo nebere vážně a chcete-li, aby o vás něco potomci věděli, napište jim vzkaz na nějaký trvanlivý nosič. A udělejte to hned.