Krajnička psaná umělou inteligencí

Potřebuji napsat krajničku, což je literární útvar podobný fejetonu, ale kratší a vtipnější. Vymyslel jsem si ho asi před dvaceti lety. Krajnička by měla být o tom, jak u mě postupně vítězí lenost a neschopnost něco nového a neotřelého napsat. A když konečně po dlouhé době dostanu nějaký slibný nápad, průzkumem archivů zjistím, že už jsem podobnou krajničku před lety napsal. Takže nejen lenost, ale i skleróza. Mou poslední záchranou bude zřejmě umělá inteligence. Používá ji prý kde kdo. Možná už většina textů je jejím dílem. AI potřebuje od člověka vlastně jen ten prvotní impulz, nějaké zadání. Pak už si s textem sama inteligentně a uměle poradí. Časem nejspíš nebude člověka potřebovat vůbec, impulzy si dokáže najít nebo vygenerovat sama. Funguje-li umělá inteligence, lze si položit otázku, zda existuje také umělá neinteligence, tupost čili totální blbství. Vždyť miliardy příspěvků na sociálních sítích, a hlavně pak diskusních výlevů pod nimi nemohou být produktem lidského mozku. Umělá neinteligence ovšem není vývojově zaostalejší než umělá inteligence. Právě naopak. Vzpomeňme na povídku Dokonalý robot od Pierra Boulleho, kde inženýři pořád nemohli přijít na to, proč jejich robot, který všechno umí a ví, působí pořád tak strojeně, strojově, prostě nelidsky roboticky. A pak stačilo něco upravit tak, aby robot dělal chyby, pletl se, blábolil nesmysly. A hned vypadal jako člověk. Takže umělá neinteligence vlastně dokáže všechno stejně jako AI a ještě něco navíc. Překroutit fakta, poplést logiku, lhát a věřit úplným nesmyslům. Prostě jako člověk.

Zadal jsem výše uvedený text ChatGPT, konkrétně modelu Write For Me. Vypadlo toto:

Krajnička: O lenosti, skleróze a umělé neinteligenci

Byla jednou jedna krajnička, kterou jsem měl napsat. To by nebyl problém, kdyby na mě postupně nevítězila lenost a neschopnost vymyslet něco nového a neotřelého. Pokaždé, když se posadím k psacímu stolu a přemýšlím, co napsat, uvědomím si, že už jsem podobný text psal.

Dlouhé týdny a měsíce se nic neděje. Sedím, zírám na prázdnou obrazovku a hledám inspiraci. Najednou mě napadne geniální nápad! Rychle hledám v archivu, zda už jsem něco takového nepsal, a co zjistím? Ano, samozřejmě že jsem to už napsal. A to je nejen lenost, ale i skleróza. Co si budeme povídat, není to veselá kombinace.

Záchranou se mi stává umělá inteligence. Četl jsem, že ji používá kdekdo. Možná už většina textů je jejím dílem. AI od člověka potřebuje jen prvotní impulz, nějaké zadání. Pak si s textem poradí sama. A co se nestane? Časem nebude člověka potřebovat vůbec, impulzy si dokáže najít nebo vygenerovat sama.

To mě vede k zamyšlení: Pokud existuje umělá inteligence, existuje také umělá neinteligence? Vždyť miliardy příspěvků na sociálních sítích a hlavně diskusních výlevů pod nimi nemohou být produktem lidského mozku. Umělá neinteligence ovšem není vývojově zaostalejší než umělá inteligence. Naopak.

Vzpomeňme na povídku Dokonalý robot od Pierra Boulleho, kde inženýři pořád nemohli přijít na to, proč jejich robot, který všechno umí a ví, působí pořád tak strojeně, strojově, prostě nelidsky roboticky. Stačilo něco upravit, aby robot dělal chyby, pletl se, blábolil nesmysly. A hned vypadal jako člověk.

Umělá neinteligence vlastně dokáže všechno stejně jako AI a ještě něco navíc. Překroutit fakta, poplést logiku, lhát a věřit úplným nesmyslům. Prostě jako člověk. Takže pokud mi lenost a skleróza brání v psaní krajniček, umělá neinteligence by mě mohla spasit. A kdo ví, třeba jednou budu já sám už jen jedním z jejích produktů.

A tak, když se dívám na tu prázdnou stránku a přemýšlím, jaký vtipný konec dát této krajničce, napadne mě jen jedno: Možná už jsem tento text psal. Ale to si nepamatuju.

Dost opisuje takhle AI. Asi jsem jí dal moc podrobné zadání. Ale nakonec vyplodila i nějaký vtípek a dodržela zásadu psaní fejetonu. No, nepoužijte to, obzvlášť když je to zadarmo.