Srovnáme-li počty ministerstev v různých zemích, zjistíme zajímavé skutečnosti. Tak třeba Japonsko se svými 127 milióny obyvatel jich má jenom jedenáct, takže jeden ministr připadá na 11545000 obyvatel. U nás v Česku má člověk mnohem větší šanci stát se ministrem, konkrétně 1 ku 714000. Lze samozřejmě namítnout, že vedle ministerstev existují další úřady a instituce, kde spousta úředníků vykonává činnost, kterou v jiné zemi má na starosti ministerstvo, takže srovnávání počtů je zavádějící. Ale to je přístup povrchní, ba zcestný. Copak někdo ví, jak se jmenuje předseda nějakého úřadu? Ale ministra či ministryni média milují a my je pravidelně vídáme, jak za bedlivého dohledu kamer vláčí balíky spisů na zasedání vlády a sem tam utrousí nějaké moudro do mikrofonu. Mimochodem, vždycky mě zajímalo, proč tam ty hory papíru tahají, když stejně nemají šanci ani čas se v tom hrabat, natož vyznat.
Počet ministrů by se dal celkem snadno optimalizovat, čili zvýšit tak, aby každý kamarád z předvolebního boje byl uspokojen. V otázce metodologie se můžeme inspirovat třeba nepohlavním rozmnožováním prvoků, které má tři specifické způsoby (dělení, rozpad a pučení). První dvě metody v případě státní administrativy ovšem poněkud splývají.
1) Množení dělením čili rozpadem
2) Množení pučením
3) Množení stvořením
Úkol optimalizace počtu ministrů lze mít za završený v okamžiku, kdy zjistíme, že máme všech ministrů už dost.