Marseillská židle

Marseillské střechy kdo pod vámi bydlí
Marseilli viděl jsem tvé pavlače
Na jedné z nich jsem spatřil starou židli
A ženu jež má oči od pláče

Kdysi jsem miloval kouzlo transborderu
Ten pomník z železa a z řetězů
dnes mne však dojala víc tam ta žena v šeru
pod větví halící se do bezu

Žena z Nezvalovy básně Marseillské střechy už nežije, ba i ten transborder dávno rozebrali. Vždyť básník cestoval po Azurovém pobřeží v roce 1933. Někde v těch místech, kam se dívá dívka na obrázku, se vznášel marseillský technický zázrak překlenující vjezd do starého přístavu.

Pod marseillskými střechami žijí už jiní lidé, ale ona Nezvalova židle by kdesi existovat mohla. S nezbytnou dávkou fantazie rozhodně. Třeba ji každé ráno starožitníci ve čtvrti Panier vystavují na ulici.

Nebo ji složenou na vozíku vozí stařenka, když si do starého přístavu jde ráno koupit čerstvé ryby. Pokud se náhodou rybáři zpozdí, židli si rozloží a počká na ně pohodlně vsedě, čelem k moři, jako už tolikrát v životě. Možná vzpomíná na léta, kdy byla mladá a vjezd do přístavu střežil transborder. Tehdy tu nečekala na ryby, ale na milého. A židli k tomu nepotřebovala.