Mauritius modrý i nejapný

Mauritius, tečka na mapě jižní polokoule, se vyhřívá celý rok na obratníku Kozoroha vedle většího Madagaskaru. Z Prahy přes Paříž je to sem asi 11.000 km. Kromě šoku teplotního zažije únorový Evropan i řadu jiných překvapení. Všechno je tu jiné. Indie s Afrikou dochucená Francií a Británií a to celé zamíchané koktejlovou lžící turismu. Tropická příroda s exotickým ptactvem a našimi vrabčáky (u nás jich už k vidění moc není). Angličtina jako úřední jazyk, všichni ale mluví hlavně kreolštinou, což vypadá jako francouzština, ale Francouzi mají problém jí rozumět. Převážně japonská auta jezdí britsky vlevo. Platí se tu rupiemi, ale funguje i euro. Budhistická, křesťanská, muslimská a jiná vyznání tu žijí v symbióze. Všude přívětiví a úslužní lidé, večer ale turistům nedoporučují opouštět hotelové resorty. Muzeum blbouna nejapného mauricijského. Lidé musí některé tvory nejprve vyhubit, aby jim pak postavili muzea. Muzeum slavné modré známky. Ta je zase slavná díky omylem vytištěnému textu "office" místo "paid". Hvězdy svítí jasněji a je jich mnohem víc, člověk na této straně zeměkoule kouká totiž do středu galaxie. A k tomu všemu úžasný korálový oceán.

Podvečer je ve všech teplých krajích tím okamžikem, kdy domorodci ožívají, baví se slovy nebo i hudbou na místech setkávání. Pláž, přístav, park, náměstí, stinný plácek pod stromy. Tma přichází v těchto končinách rychle, je potřeba si vychutnat okamžiky, kdy slunce již ztratilo žhnoucí sílu, ale má přitom ještě všechnu schopnost vykreslit dlouhé stíny a vytvářet další nezvyklé světelné efekty. Saxofon a kytara. Rozhodně ladí s touto chvílí a rytmem kolujícím v krvi Mauricijců.