Miramare

23.05.2019

Kolik má Evropa hradů a zámků na mořském pobřeží, na skále, o níž se tříští vlny? Pro obyvatele Středomoří asi běžný jev, ale pro Středoevropana těžko najít větší romantiku. Každý trochu romanticky založený člověk, navštíví-li přístav Terst, nemůže vynechat nedaleké Miramare.

Miramare leží od centra Terstu co by kamenem dohodil, pokud tedy někdo dokáže vrhnout šutr na vzdálenost sedmi kilometrů. Bílý zámek si v novogotickém, romantickém stylu lehce šmrncnutém renesančními rysy nechal postavit pro sebe a svou ženu Charlottu Belgickou rakouský arcivévoda Ferdinand Maxmilián v letech 1855 - 1860. Okolo se rozkládají nádherné zahrady s panoramatickými terasami, kde lze courat celé hodiny a jen tak se kochat. Mně osobně by takové letní sídlo stačilo, zimu bych pak trávil ve Vídni.

Proto celkem nechápu, proč si Ferdinand Maximilián Joseph von Habsburg-Lothringen musel něco dokazovat a v roce 1864 s chotí odjeli do Mexika, kde se Maxmilián po složitých politických peripetiích stal mexickým císařem. Sousední země ho ale stejně neuznaly a sesazený prezident Benito Juárez ho nakonec svrhl a nechal popravit. Kdyby se Ferdinand Maximilián i nadále kochal Jadranem a kvetoucími vistáriemi v Miramare, tak by se mu to nestalo. O to spíš, že se do parku zamiloval a intenzivně se mu věnoval.

Park kolem zámku vznikl na téměř pusté ploše o rozloze 22 hektarů. Muselo sem být dopraveno velké množství zeminy a útes arcivévoda nechal posázet lesem, který fungoval jako větrolam. Díky tomu se v parku uchytily i choulostivější stromy či keře, jako třeba citrusovníky nebo magnolie. Maxmilián nechal také vyrobit klece pro tropické ptáky a skleníky pro teplomilné rostliny.

Historie praví, že Charlottu zušlechťování parku příliš nezajímalo a pokud se jí urozený manžel věnoval méně než pomerančovníkům, je dost možné, že nápad stát se mexickou císařovnou vzešel z její hlavy. Na zámek Miramare se jako vdova ještě na čas vrátila ovšem těžko říct, zda její mexickým dobrodružstvím rozhašenou duši zdejší prostředí uklidnilo.

Nedlouho po tragickém skonu Maxmiliána se v Miramare stavil Jan Neruda a vylíčil toto místo v přímořské elegii:"...čarovný letohrádek nešťastné Charlotty a nešťastného Maxmiliana, div moře, Miramare. Z Terstu nebo z Jaderského moře vyjímá se zámek ten jako labuť na břehu odpočívající, jako holubice na skalinu slétlá - pro toho, kdo děje jeho zná, jako úbělový pomník nad hrobem". Inu, duši básníkovu rozjitřila tragická událost a možná se trochu chtěl zavděčit Rakouskému mocnářství.