(Mo)psí život

Tomáš Halík se v magazínu Lidovek ptá osobností třeba na to, jakým tvorem z živočišné říše by chtěli být. Jiří Suchý odpověděl, že by chtěl být dobromyslným psem. Možná měl na mysli (mo)psa. Když si dcera pořídila (mo)psa a my ho občas hlídali nebo pozorovali na návštěvě, shledal jsem, že mopsí život vůbec není k zahození.

Mops má ideální velikost. Rasy menší - jako např. čivavy - spíš spadají do kategorie načančaných morčat, u nichž hrozí, že zapadnou do škvíry v gauči nebo je někdo zašlápne. Vlčáky a velikostně podobné rasy zase nedáte do auta, pokud zrovna nevlastníte větší kombík nebo menší autobus. Kdežto mops se krásně vejde pod nohy spolujezdce.

Že je pes osobnost, tvrdí pochopitelně každý páníček či panička o tom svém. Mops představuje ovšem osobnost značně svéráznou. Chovatelské příručky například píší, že není nutné ho cvičit. Ono by to ani nešlo. Mops je nevycvičitelný. Některé úkony, které jiné rasy rády a do zblbnutí opakují, mops odmítne hned zkraje pohledem, který vyjadřuje něco jako "co sis to vymyslel za blbost? To nebudu dělat ani za nic." Někdy se sice příkaz pokusí splnit, ale vždy jen se značným sebezapřením a jen jaksi náznakově. Pokud po mopsovi například chcete, aby si sedl předtím, než dostane pamlsek, tak sice naznačí snížení zadních končin těla, aby to vypadalo jako sed, ale zároveň je připraven okamžitě vystartovat, protože co kdyby si to páníček rozmyslel a sežral jídlo sám. Ostatně ono rozdělení rolí: pes, páníček nebo panička u mopsů tak úplně neplatí. Mops se cítí rovnocenným členem rodiny a svou eventuální podřízenost bere jen jako rodinný kolorit. Miluje všechny a ovšem nejvíc ty přinášející krmivo. Do rodiny zahrnuje i návštěvy všeho druhu, tudíž by vrtěl ocáskem a radostně skákal na bandu zlodějů motající se po domě. Musí mít neustálý přehled o tom, kde kdo je, kdo odchází a kdo přichází. Trochu v tom připomíná moji tchýni.

Mops je rasa choulostivá a hypochondrická. Jedno hmyzí píchnutí a bude celou noc stát u vaší postele a uhrančivým pohledem se bude dožadovat nějaké péče, stačil by prý převoz vrtulníkem na veterinární pohotovost nebo aspoň něco dobrého na zub. Odmítne-li mops nějakou oblíbenou pochutinu, je s největší pravděpodobností mrtvý. Mops je rasa s vytříbenými smysly. Bohužel ona vytříbenost slouží jedinému účelu. Onehdy se na stole zvrhla plechovka piva a toto vyteklo na podlahu terasy. V téže vteřině, kdy první kapky moku dopadly na zem, se objevilo mopsí zvíře, i když předtím polehávalo kdesi na zahradě. Pivní louži pochopitelně nebylo potřeba utírat. Tím zároveň bylo vyvráceno tvrzení, že mops je pomalý a líný. Na dlouhé přespolní běhy ho sice neužije, ale dokáže vyvinout zrychlení z nuly na sto za pár vteřin, pokud je ovšem k tomu pádný důvod.

Mops miluje pohodlí. Kolik času a námahy věnuje tomu, aby našel ideální polohu ve svém pelechu! A stejně se vzápětí přesune někam blíž k vám. Dokáže si pro sebe vynutit ten nejlepší kus gauče, na němž se už tak tísní návštěva. Mops se k ní vetře a vrtí se tam tak dlouho, až musíte zasáhnout a přinést pro hosta židli. Pokud mops usne a ruší návštěvu zvuky podobnými těm, jež vyluzuje spící manžel po sedmi plzních, je potřeba podat vysvětlení: On (mops) jen dokumentuje svou slavnou holandskou historii a původ jména. Slovo mops totiž pochází z holandského mopperen, což znamená chrápat. A chrápat měli dovoleno i u dvora Viléma Oranžského, jemuž zachránili život. Nic proti genealogii vaší rodiny, ale kdo z vašich předků se může něčím takovým pochlubit?