Na skok do Paesta

V Itálii každá cihla, kterou seberete v příkopu u silnice, abyste si podložili kolo automobilu, má za sebou historii delší než nejslavnější severoamerická památka, jíž se hystericky klaní různé spolky a četné školní výpravy. Šutry výrazně větší a ještě starší najdete v Itálii také na každém kroku, kampánské pobřeží Tyrhénského moře zve například do Paesta, kde lze spatřit nejzachovalejší památky někdejší řecké kolonie Magna Graecia. Chrámy přežily hlavně díky tomu, že byly dlouhá staletí ukryty v husté vegetaci a nikdo si jich nevšiml.

Putujete-li autem po známé pobřežní Modré stužce, od Salerna oceníte, že krajina se zploštila a vy můžete konečně zařadit vyšší rychlostní stupeň než dvojku. Na druhou stranu přijdete o úchvatné výhledy do kraje. Hory zde ustoupily víc do vnitrozemí, aby umožnily podél pláží zakládat rozsáhlé kempy a rekreační objekty, které vypadají na celém světě všechny stejně hnusně. Město Paestum bylo založeno přibližně na konci 7. století př. n. l., kdy sem dorazili osadníci z řeckého města Sybaris. Tehdy ovšem budované město nazývali Poseidonia. Jak šly věky, měnily se i jiné názvy, což je pořád lepší, než likvidovat jejich nositele. Jeden z chrámů sloužil bohyni Athéně, pak ho přejmenovali na Tempio di Cerere (chrám Ceres) a nakonec fungoval jako křesťanský kostel.

Největší z chrámů v Paestu patří k těm nejkompletnějším, chybí jen části vnitřních zdí a střecha. Obětní sochy kolem velkého oltáře dokazují, že patronem chrámu byl Apollón. Kromě toho se má však za to, že byl chrám v jistých dobách zasvěcen Poseidonovi, čili vlastně Neptunovi.

Chcete-li si odpočinout od monumentálních staveb, můžete procházet půdorysy občanských staveb, kde narazíte například na mramorovou lázeň, jakési cachtadlo, zachovalejší než mnohé dnešní koupelny o dva tisíce let mladší. V přilehlém muzeu můžete obdivovat sérii původních metopes z chrámu Hery Argiva, který stál asi o deset kilometrů dále, ale z něhož nic dalšího nezbylo. Nejslavnější ze sady maleb je ta pocházející z hrobu potápěče (Tomba del tuffatore, 480-470 př.n.l.). Skok potápěče do vody má být prý interpretován symbolicky a obecně jako přechod mezi životem a smrtí, nikoli jako poslední a zároveň první nepovedený skokanský pokus.