Navigovaní tupci

Navigace na cestách je úžasná a pohodlná věc. Myslím ony chytré GPS krabičky či podobnou funkcionalitu v mobilním telefonu. Lidští navigátoři představují jinou kapitolu. Ať už jde o ty profesionální, kteří automobilovým závodníkům do sluchátek chrlí slova typu "levá 60, horizont 30", nebo navigátory amatérské, čili spolujezdce, chrlící zaručeně správná řešení typu "tam u té lípy jsi měl uhnout doleva". V druhé skupině vynikají zejména tchyně a tcháni. Tak o těch tu řeč není.

Řeč je o Zuzaně. Jmenuje se tak jeden hlas v menu naší GPS navigace, který byl jaksi přednastaven. Později jsem zjistil, že si můžeme vybrat asi deset dalších jmen a hlasů, ale nějak jsme si na Zuzanu zvykli a bylo by nám líto ji vyměnit. Zuzana na cestách vždy věděla vše s předstihem a spolehlivě nás dovedla, kam bylo potřeba. Obavy, zda jedeme správně, zmizely. Ušetřila nám zbytečné zajížďky, omyly a pracné zjišťování u domorodců, kde jsme, a kde leží místo, kde jsme být měli. Okamžitě našla novou cestu, když jsme ji sem tam neposlechli. Prostě skvělá vymoženost, neuvěřitelná spolupráce elektroniky a satelitů. Ale něco se vytratilo. Hrdý pocit řidiče, že horskou vísku nebo zapadlý penzión v přímořském letovisku našel sám, svým smyslem pro orientaci nebo intuicí. Zmizelo hledání orientačních bodů v krajině a soustředění na vše, co mohlo pomoci k zapamatování trasy. Cesta odněkud někam je sice zapsána v paměťových obvodech černé krabičky vyhřívající se na okně auta, ale do paměti řidiče se neuložilo nic. Dřív jsem si cestu k pracně nalezenému cíli zafixoval tak, že kdykoliv potom jsem k němu trefil skoro poslepu. Ale když mozek vypnu a svěřím se navigaci, musím ji používat už pořád. Potvrdil mi to každý, koho jsem se zeptal.

Jiná chytrá krabička dokáže zaplnit mezeru v paměti tak rychle, že to skoro nikdo nepozná. Někteří jedinci, hledají-li odpověď, nezapínají mozek, ale smartfoun. To je telefon, jenž se poněkud vymkl. Telefonování je skoro to poslední, k čemu ho dnes lidé používají. Často se mi v toku myšlenek, potažmo řečí, vytratí jméno místa, osoby, díla či jeho autora. Pak je souvislý proud myšlenek a řeči přerušen a začnu si pomáhat zájmeny, hlavně těmi ukazovacími. "Víš, ten, jak hrál v tom filmu o tom..." S gúglem v mobilu bych měl jasno hned. Schválně ale tonu v nejistotě a nechávám hlavu, aby se rozpomněla. Někdy se to nepodaří, vzdám to, ostatně hovor se už dávno přesunul k jinému tématu a je celkem jedno, zda se dotyčný podobal Costnerovi tančícímu s vlky nebo Cruisovi v některé z nesplnitelných misí. Nevyřešená otázka však stále visí v prostoru, čím banálnější tím neodbytněji hlodá. Negúglím a negúglím. Nenechám si přece ujít tu duchovní slast, když si nakonec vzpomenu!

Ale Zuzanu mám rád. Přece jen ušetří docela dost benzínu.