O vypínání počítačů a zapínání paměti

Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu objektem zkoumání v diplomové práci. Nikoli autorem (to už mám dávno za sebou) nebo recenzentem (to už bylo taky před mnoha lety), ale respondentem nebo též narátorem. Narátorem jsem ještě nebyl, tak jsem na nabídku přikývl, i když jsem tušil, že budu muset hodně pátrat v děravé paměti, abych přispěl k orální historii ÚVTEI. Totiž jednu mladou slečnu z mně nepochopitelných důvodů zaujalo předlistopadové období zaniklé instituce s šíleným názvem Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, kde jsem v mládí pracoval. I oslovila několik pamětníků a jala se z nich páčit vzpomínky všeho druhu. Nebojte, nebudu zde reprodukovat onen rozhovor, ostatně kdo ví, zda na něj nemá autorská práva ona studentka Masarykovy univerzity. Jak jsem se tak před setkáním snažil najít nějaké hmatatelné dokumenty té doby, narazil jsem na svou prakrajničku z jara roku 1997 o vypínání počítačů, která krásně dokumentuje ono přelomové období, kdy jsme zvonili klíči na Václavském náměstí a vstupovali do éry počítačové.

Tak mě napadlo, že naši závislost na výpočetní technice lze sice doložit exaktnějšími psychologickými a sociologickými průzkumy, pro mně však je nejlepším důkazem prosté vypnutí počítače. Pamětníkům výpočetní techniky se možná vybaví zázraky 80-tých let v ČSSR. Děrnopáskový program se musel několikrát téměř gymnastickým výkonem načíst a zázrakem bylo, že počítač program v paměti udržel alespoň po tu dobu, kdy to bylo nezbytně nutné. Nebylo potřeba stroj vypínat, činil tak sám a často.

Věk osobních počítačů k nám doopravdy vtrhl až v roce 1990 a i tehdy vypnout X-téčko zanmenalo prosté zmáčknutí vypínače. Možná jste předtím použili příkaz (nebo pozdrav?) "park" a nikdo se nepozastavoval nad skutečností, že mihotavé světlo obrazovky zase zhasne. Život šel svou cestou a člověk si občas něco udělal na počítači.

V krátké době ale nastal zlom v pracovní náplni mnoha lidí. Přijdou do práce a zapnou počítač. Vypínají ho zase až s oblékáním kabátu. Svou roli sehrává samozřejmě "píchačkový efekt". Svítící displej na pracovišti vytváří iluzi pro šéfy, že klávesnice byla opuštěna před zlomkem sekundy a že se v práci bude zakrátko pokračovat. Software počítačů jakoby s tím, že u nich prosedíme celý den, počítal a při snaze stroj doopravdy vypnout, se tomu zdráhal věřit. Zprvu to operační systémy braly sportovně, takové Windows 3.11 sice ohlásily "Toto je konec vaší práce ve Windows" a zeptaly se, jak se definitivně rozhodnete (OK nebo Zrušit), ale nedělaly z toho žádnou tragédii. Vypínáš mě, je to smutné, ale co se dá dělat.

Vtahování do virtuální reality jsem naplno pocítil až po naistalování Windows 95. Ty v rámci volby Start jakoby vůbec nepředpokládají, že chcete skončit. Spíš se domnívají, že si (z jim nepochopitelného důvodu) chcete odskočit do zastaralého prostředí DOSu, případně celou mašinu restartovat. Jen jaksi mimochodem vám dovolí skončit úplně: "Vypnout počítač". Zvolíte-li tuto možnost, Windows 95 žasnou: "Opravdu si přejete...? To jest v překladu: "Je vůbec možné, že nás opouštíš? Co proboha budeš bez nás dělat? Nabízíme ti ještě možnost své neuvážené rozhodnutí vzít zpět." Trváte-li tvrdošíjně na svém, stroj nakonec nerad, ale poslechne. Ještě dlouho vám ovšem vyčítavě oznamuje: "Za chvíli bude možno počítač vypnout" a nakonec: "Nyní můžete bez obav počítač vypnout". Nevím přesně, co v mezičase mezi oběma hláškami dělá, ale řekl bych, že trucuje.

P.S. Omlouvám se a závidím věk všem, kterým zkratky jako XT, Windows95, DOS nebo ČSSR už nic neříkají.