Pařížské cedule
25.05.2012
Kdo by si nevybavil známé, smaltované, modro-zelené cedule se jmény pařížských ulic a náměstí? Staly se i jedním z relativně vkusných suvenýrů, tedy jejich zmenšené napodobeniny. Za označením rue, place, ruelle, boulevard, avenue, passage, impasse, cul-de-sac, chemin, sentier, seute, galerie, péristyle, couloir, chaussée nebo allée následuje nejen vlastní pojmenování, ale v případě více i méně slavných osobností i vysvětlivka, kým byli. Typické cedulky tak plní jak orientační, tak vzdělávací úlohu.
Ulice a náměstí měly svá jména odjakživa. Dlouho je ale znali jen místní a předávali si poznatky ústně. Jeden název býval používán pro víc ulic, nebo naopak některé měly několik různých pojmenování. Říkalo se jim třeba podle toho, odkud kam vedly, takže to logicky zakládalo pravděpodobnost nejméně dvou názvů. Až kupecký cech, zřejmě v zájmu podpory podnikání, v roce 1728 rozhodl, že každá ulice musí být na obou koncích označená jasným a jediným názvem. Tyto se nejprve vyrývaly do kamenů rohových domů. Až mnohem později se objevily tabulky, původně žluté se zeleným okrajem.
Tento městský mobiliář přitahuje i pouliční umělce, rádi sem umisťují svá díla, někdy se vyřádí na ceduli samotné.
Za označením náměstí Abbesses jsou ještě jiné slavné smaltované destičky. Na nich je v 311 jazycích napsáno "Miluji tě". Dílo vymyslel hudebník Fréderic Baron, který od roku 1992 sbíral překlady nejkrásnější věty. V roce 1997 je kaligrafka Claire Kito přepsala do konečné podoby. Zeď "Je t´aime" se v parčíku objevila v roce 2000.
Tam, kde není zeď či nároží, na něž by bylo možno tabulku umístit, najdeme litinové sloupy. Lhostejno, zda jsou historické nebo historizující, poctivě informují a přispívají k atmosféře města.
