Pařížské kavárny

15.12.2012

Když už jsem se dotkl různých pařížských atributů (jen lehce, krajničky to ani jinak neumí), nelze se nezmínit o pařížských kavárnách. Pro obdivovatele města, který v krátkém čase chce vstřebat co nejvíc dojmů a přitom se hodlá vyhnout turistickým pastím, jsou neocenitelnou oázou, záchytným bodem a místem pro dobíjení energie. Až na ty nejvyhlášenější, které už také spadly mezi turistické modly. Kavárny se najdou všude, tedy aspoň v zemích, kde se spojuje konzumace kávy s potřebou posedět v klidu za účelem povídání s přáteli, četby nebo pokukování. Jsou jich tisíce a každá je jiná, až na některé ty "řetězcové", do nichž nechodím a které za kavárny nepovažuji. Přesto se domnívám, že ty v Paříži jsou něčím specifické, jsou kavárenštější, nejkavárenštější na světě.

Lidové noviny napsaly, vlastně převzaly od španělského deníku El Mundo, že pařížské kavárny jsou ohroženy ani ne tak ekonomickou krizí, jako spíše měnícími se zvyky klientely a vlivem kultury zdraví. Je v nich zakázáno kouřit, popíjení alkoholických nápojů je sledováno s nevolí a kofein se stal jedem. Lidé prý chtějí koukat na plazmovou televizi a pít u toho lehkou coca-colu. Kavárny prý ztrácí sociologické postavení, které dříve zaujímaly. Ale věřte novinám. Pokud něco nekrachuje, nehroutí se, tak je to nezajímá. A kdo ví, zda to od Španělů nebyla jen slepá závist.

Na druhou stranu, je-li člověk opravdu milovník kávy, tak na ni musí do Itálie. V Paříži nějak extra skvělou kávu nedostanete, rozhodně se ale nebavíme o americké přihřívané bryndě, kterou servírka průběžně dolévá hostům z jedné konvice. Ale o kávu vlastně tolik nejde. Pařížské kavárny jsou pokračováním chodníků, bulvárů, vzájemně se prorůstají, nemohou bez sebe být. Provozovna, která by byla utopena někde v bloku budov a do níž by se vstupovalo dlouhou nezáživnou chodbou, by nepřežila ani týden.

Zatímco některé slavné kavárny ztratily to, co je slavnými udělalo, ta U dvou mlýnů, kde obsluhovala filmová Amélie, je po Amélii stejná jako před ní, aspoň zatím. Ale nemohu se pouštět do historie a slávy pařížských kaváren. Nejsem k tomu dostatečně erudován a nežiji tu aspoň padesát let, abych měl potřebné zkušenosti. Takže jen povzdech, že se těším, až se zase v nějaké posadím a budu si chvilku užívat pařížské kavárenství, nejkavárenštější na světě.