Pařížský Montsouris

Seděli jsme na lavičce v parku Montsouris, koukali na roztodivné vodní ptactvo, a probírali otázku, jak současně bydlet na venkově a ve velkoměstě. V Paříži je možné všechno. Pokud zrovna nechcete chovat několik pašíků nebo stádo koz, najdou se tady kouzelná tichá místa, domy utopené v zeleni, připomínající vekovská sídla v Provence nebo Burgundsku. A pár metrů za rohem hučí bulvár nebo je stanice metra, které vás za chvíli doveze do velkoměstského mumraje.

Park Montsouris ve 14. obvodu vznikl v 19. století v místě, kde bývaly lomy. Jeho 15 hektarů ve stylu anglického parku může dostatečně saturovat potřebu přírody. A kousek za zvláštně fialovým plotem stojí domy, kde by si přál bydlet asi každý. Zrovna tu na plotech visely cedulky, že filmaři hledají prostory k natáčení. Ani se jim nelze divit. Stejně tak lze pochopit, proč zde bydlel Georges Braque, nebo proč zrovna tady v roce 1924 Amédée Ozenfant spolu s Ferdinandem Légerem otevřeli ateliér, který jim postavil Le Corbusier. Více faktů a fotek z těchto míst najdete na blogu Paříž pro pokročilé.

Nikdy jsem nebydlel v domě porostlém psím vínem, břečťanem či jinou popínavou rostlinou. Údajně vzniká mikroklima, které dům zatepluje a dokonce chrání omítku. Nesmí být ovšem narušená, to pak ji rostlina narušuje ještě víc. V zimě se ušetří za topení a v létě za klimatizaci. Moje žena by nejspíš neměla dobrý pocit z havěti, která určitě v porostu přebývá, asi by se bála otevřít okno. Ale představu života v uličce Square de Montsouris nelze zahnat žádnou logickou argumentací.