Perníková chaloupka

Když už jsem se pustil do rozboru známých pohádkových příběhů, nemohu opominout onen o perníkové chaloupce. Na klasickou pohádku aplikuji studii proveditelnosti a proberu i její technickou a behaviorální podstatu. Přeskočím poměrně nudnou a dodnes se v reálném světě objevující fázi odložení dětí rodiči a přistoupím k jádru příběhu odehrávajícímu se v okolí lesního příbytku ježibaby. Ještě bych zdůraznil, že se přidržím nejrozšířenější verze pohádky, to jest té drastičtější. Můžeme sice oceňovat snahu o zjemnění tématu Boženou Němcovou nebo Františkem Hrubínem, kteří zcela vynechali nebo jen naznačili nebezpečí pečení hlavních protagonistů, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Lidé si stejně budou víc pamatovat kanibalistickou verzi pohádky. Je faktem, že ani Hannibal Lecter se neodvážil toho, co dávno před ním praktikovala ježibaba, a sice pojídání nezletilých jedinců, čili pedofágii. Z celkového modu operandi je patrné, že odchyt, výkrm a konzumaci zbloudilých děcek ježibaba nedělala poprvé, i když pro to nejsou žádné důkazy.

Feasibility study prokazuje, že Perníková chaloupka, stejně jako většina dalších pohádek, je plna procesních chyb a fatálních nelogičností. Již Jára Cimrman se pozastavoval nad nevhodností perníku coby stavebního materiálu obecně, a v lese plném mravenců, myší a jiné havěti zvlášť. Povětrnostní vlivy perníku taky nesvědčí. Instalace pece v extrémně hořlavé budově by vyžadovala složitá izolační opatření, pokud by vůbec byla možná. Rozhodně by neprošla evropskými normami. Kupodivu žádná z verzí pohádek se nezmiňuje o dlouhotrvajících deštích. Bez nich si ale lze sotva představit, jak Jeníček a Mařenka ukusují několik let starý perník ztvrdlý na kámen. Ten by bez změkčujícího vlivu deště byl i těžko ulomitelný. Další rozpor příběhu lze vyjádřit otázkou, jak ježibaba dokázala pochytat dvě mrštné děti, když se vzápětí dozvídáme, že byla skoro slepá a nechala se ošálit dřevěným klacíkem, který považovala za dětský prst. Snadné lapení juniorů můžeme přijatelně vysvětlit jedině tak, že konzumovali jiný perník než ten, který se peče v Pardubicích. Tím by se zároveň vysvětlila absence informací o meteorologické situaci. Vlastní grilovací či spíše kremační scéna je - naštěstí pro dětskou duši - pouze stručně zmíněna. Jí předchází známá prezentační akce (senior předvádí usednutí na lopatu). Tato promyšlená manipulace důvěřivou ježibabou je v různých variantách příběhu připisována někdy Mařence, jindy Jeníčkovi, případně oběma dětem. Vždy ale se stejným závěrem. Stejné schéma, ovšem s obráceným principem (seniorovi je něco předváděno), úspěšně převzali ve dvacátém století někteří prodejci, též zvaní šmejdi. Negativní dopad na důchodce zůstává.

Když se děti vrátily domů, rázem pominuly příčiny jejich vyhnání, aniž je někde zmínka o tom, že by se rodinná a finanční situace dřevorubcova zlepšila. Pouze bří Grimmové si tento rozpor uvědomili, a proto v jejich verzi pohádky děti přinesou blíže neurčené množství drahokamů a perel, které vzali ježibabě. Takže nejen vrazi, ale i zloději! Mladiství delikventi poškodili soukromý majetek, zvláště zavrženíhodným způsobem zavraždili seniorku a uloupili její majetek. Jedinou polehčující okolnost lze spatřovat v tom, že ani úmysly ježibaby nebyly nejčistší. Tuto skutečnost ovšem nelze prokázat a je založena pouze na tvrzení sourozenců.

Analýza pohádkových procesů si naštěstí nevšímá aspektů pedagogických ani sociálně gerontologických. To by totiž nutně dospěla k závěru, že příběh musí být z gruntu přepracován nebo zcela zakázán.