Po stopách Miroslava Horníčka v Eze

"Zabočil doprava a mířil nahoru k městečku, které znal a kde, jak doufal, si dají u Bílého koníčka, s jehož patronem, jak s mnoha patrony po celém pobřeží, si tykal, aperitiv. Dali. On si objednal své oblíbené pití - pernod - a ona raphael. [...] Dopili, prošli úzkou uličkou a vstoupili do brány zdejší botanické zahrady, odkud je z veliké výšky vidět do daleka moře. Toulali se chvíli mezi kaktusy nejrůznějších druhů a rozměrů a v jednom z koutů, kde byli kryti skalním tarasem, ji políbil. Zdálo se mu, že v té chvíli je účasten všeho: té výšky nad mořem, té dálky pod nimi, blankytu vody i moře, a jestli si během včerejška i dnešního rána několikrát řekl to své: mohu cokoli, teď teprve věděl, že cokoli a všechno opravdu může."

Chtěl snad Miroslav Horníček prvními dvěma větami z výše uvedené citace z románu Julius a Albert, vlastně prvním až bizarně konstruovaným souvětím a druhou kontrastně holou větou i gramaticky vyjádřit onen atak krásy, kdy se člověk dlouze proplétá kamennými uličkami Eze a pak náhle je udeřen azurovým mořem i nebem současně? Chtěl. Nebo si to aspoň myslím.

Auberge du Cheval Blanc zde opravdu ještě je a nesporně vám nalijí pernod i raphael. Od Bílého koníčka na parkovišti vede vícero klikatých cest k bývalému středověkému hradu, na jehož rozvalinách se nachází od roku 1949 botanická zahrada. Hrad rozvalili na příkaz krále Ludvíka XIV. v roce 1706 během války o španělské dědictví. Ale bez toho by zde nemohla vzniknout ono půvabné spojení kamení, rostlin a výhledů, které tak obdivovali Miroslav Horníček, Walt Disney nebo třeba zpěvák Bono. Ostatně ještě před vznikem zahrady už v období Belle Epoque, kdy sem přicházeli první turisté, se zřícenina hradu stala oblíbeným místem.

V Eze není cesty bez schodů, což v dávných dobách jezdcům na koních či oslech nevadilo. Dnes tu zavazadla dopravují malým pásovým traktůrkem. Časné ráno, což je zde možno chápat asi tak do devíti hodin, je nejvhodnější pro toulání pečlivě udržovanými kamennými uličkami a vyčkat okamžiku, kdy se otevře brána botanické zahrady. To první, co návštěvníka uchvátí, nejsou ale rostliny, ale výhled na Cap Ferrat, který byl až dosud zakrytý středověkými domy.

Teprve po dostatečném nabažení se pohledu na moře ve společnosti lepých bohyň, jež vysochal Jean-Philippe Richard, možno se věnovat zahradě kaktusové a sukulentní. Těmito suchomilnými rostlinami je osázena plocha přes jeden hektar.

Kdo se dokáže odtrhnout od pohledu směrem na Cap Ferrat, může na druhé straně spatřit Ďáblův most, který ve výšce 80 metrů vede přes rokli Gaffinelu. Byl postaven v letech 1911 až 1914 a umožnil tak dokončit Moyenne Corniche v roce 1927. Vznikl údajně tak, že jakýsi sedlák se dohodl s ďáblem, že za postavení mostu přes rokli dostane ďábel duši první živé bytosti, která po mostě přejde. Satanáš byl pochopitelně ošálen, neboť sedlák hodil klacek svému psovi, jenž naivně přeběhl na druhou stranu. Mám dojem, že hodně podobné legendy se pojí k mnoha dalším mostům po celé Evropě.

Ale zpátky do zahrady, slunce už začíná pěkně pálit, i když je teprve něco po deváté ráno. I s tím tvůrci zahrady počítali, když na stinnější straně kopce založili zahradu středomořskou, vybavenou dokonce vodopádem a jezírky. Vodní atrakce, byť umělé působí přirozeně a nanejvýš přírodně.

Maximální koncentraci osvěžení pak skýtá prostor vybavený zurčící vodou, kochacími lehátky (tj. nasměrovanými k moři) a rozprašovači vodní páry. Chybí už jen servírování chlazených nápojů. Snad jen jejich absence (případně přivalivší se horda turistů mávající selfí pohrabáči) dokáže člověka přinutit, aby se zvedl a opustil tuto rajskou zahradu.