Počernice, ty Dolní

Když člověk jezdí po světě a píše převážně chválu na navštívená místa, neměl by zapomenout na místo, odkud vyjíždí a kam se nakonec vždycky vrací. Řeknu-li někomu, že bydlíme v Počernicích, obvykle se mu vybaví ty Horní. Já mám na mysli ale Počernice Dolní a s objektivitou lokálního patriota musím prohlásit, že jsou mnohem hezčí.

Dolní Počernice sice patří do Prahy už od roku 1974, ale pořád jsou typickou vesnicí. Máme tu kostel, zámek, mlýn a pivovar, faru, školu, sokolovnu, zájezdní hostinec i chorobinec. Ne všechny objekty slouží svému původnímu účelu, v zámku působí dětský domov, zájezdní hostinec Barborka už delší dobu chátrá, v chorobinci sídlí firma a z mlýna se stala restaurace Al Mulino, ale vesnický ráz a snad i život se zachoval. A to je dobře.

Historie obce sahá přinejmenším do doby vlády Jana Lucemburského, kdy se objevují záznamy o majiteli obce Zdislavu z Počernic a na Průhonicích, řečeného Kobliha. Podle kostela Nanebevzetí Panny Marie a jeho románských základů sahá historie možná až do století dvanáctého. I když chodíte do kostela desítky let a máte pocit, že tu znáte každou cihlu, můžete zažít malý zázrak, když se pod bílou omítkou presbytáře najde freska z 12. století. Odkryl a restauroval ji v roce 2010 akademický malíř a restaurátor Miroslav Koželuh, ale zasvěcení domorodci už od počátku dvacátého století tušili, že by tu něco takového mohlo být.

S prvním jarním sluncem do Počernic vtrhnou víkendoví výletníci, zejména obyvatelé Černého Mostu. Koho by taky bavilo jezdit na kole nebo inlajnech mezi sídlištními baráky. Z počernických komunikací se sice stanou guerrillové cyklostezky, takže my místní páprdové v autech se jen obtížně prodíráme, ale kdo by se zlobil, když je jaro. Máme tu také možná nejmenší kruhový objezd v republice. Větší dodávka se na něm neotočí. Autobusy městské hromadné dopravy, které k nám zajíždějí, jsou průběžně vyměňovány za stále menší, asi kvůli tomu kruháči, ale nevadí. Byly doby, kdy k nám nejezdil žádný a všichni museli na vlak.

Počernický rybník se zapsal do dějin světových přírodních věd. V roce 1888 byla u něj totiž zřízena první česká terénní laboratoř a první hydrobiologická stanice na světě. S podporou barona Derczényi, majitele dolnopočernického panství, tu přírodovědci v čele s Antonínem Fričem měřili směr a sílu větru, teplotu vody a vzduchu a velmi detailně zkoumali vzorky planktonních živočichů a řas. V lednu 2017 se na jeho ledě konala svatba, patrně poprvé v historii. Svatby na umělé ledové ploše se vyskytují často, ale naplánovat ji na ledě přírodním, je každopádně ze strany nevěsty hodně velký risk.

Kromě rybníka nám Pražáci mohou závidět hlavně park. Sice jsem to nepočítal, ale řekl bych, že na jednoho obyvatele máme naprosto největší příděl zeleně. O park se pečuje chvályhodně. Od roku 2015 byl rozšířen o bývalý ovocnářský sad, kde nyní najdeme tematicky a barevně promyšlené okrasné záhony a plochy. Milan Kuzica vyzdobil tuto část parku polychromovanými sochami ze dřeva místních dubů, jež by jinak padly za oběť revitalizaci. Starší část parku se může pochlubit několika památnými stromy, je tu i jeden z největších pražských dubů. Ale i bez různých "nej" jsou Dolní Počernice bezva místo k životu.