Pravidla chování na koncertech vážné hudby

Když jdete na koncert vážné hudby, ať už z donucení nebo v rámci upevnění a vylepšení společenského imidže, vyplatí se znát několik základních pravidel.

Na koncertech vážné hudby vážně všichni sedí vážně, výjimkou jsou vzácné okamžiky maximální euforie (viz dále). Ruce přitom zůstávají v klíně nebo se jimi plácá o sebe stále ovšem v úrovni horní poloviny těla, nikoli nad hlavou. Koncert začíná laděním orchestru. Všichni hrají, ale tak nějak každý pro sebe, z čehož plyne, že to zní strašně. V případě tzv. moderní vážné hudby poznáte rozdíl mezi laděním a provedením vlastního díla jen podle toho, že někdy uprostřed toho dorazí dirigent. Při příchodu dirigenta se tleská. Nepozastavujte se nad tím, že podal ruku jen jednomu kámošovi od houslí a s ostatními se nepozdravil. Je to prostě tak vymyšleno, protože jinak by vítání zabralo moc času.

Většina skladeb se skládá z částí neboli vět, mezi nimiž se zásadně netleská. Kdo by ale hlídal, zda jde o další větu jednoho kusu nebo začátek jiného díla? Prostě počkejte, až začne aplaudovat* většina a pak se rozvážně přidejte. Budete vypadat jako správný hudební fajnšmerk, jenž naopak ohrnuje nos nad těmi, co freneticky plácají dlaněmi ještě v té samé vteřině, co utichl poslední tón. Vy naopak tiše vstřebáváte tu krásu a začnete tleskat až po doznění zážitku ve vaší kultivované duši. Skladby jsou rozděleny na věty proto, aby si diváci mohli odkašlat. Vyřídit telefonáty nestihnete, ani se to nedoporučuje. Pokud kašlete jak v terminálním stádiu tuberkulózy nebo kouříte denně svou poctivou stovku bez filtru, asi byste měli raději chodit jen na koncerty promenádní.

Jak patrno, než můžete odejít, musíte si to odpracovat rukama. Pozor, pokud lidé vstanou a přitom stále tleskají, ještě se nehrňte ven. Jde totiž o standing ovation, ovace ve stoje, vrchol pocty muzikantům nebo sólistovi, takže počítejte naopak s tím, že se to protáhne. Děkovačka zahrnuje někdy i jakési pozdvihování. Na rozdíl od školy, kde učitel ukazuje na průšviháře nebo pitomce, dirigent nutí si stoupnout ty hudebníky, kteří dle jeho názoru hráli dobře. Z toho důvodu se nedoporučuje uchechtávat či mumlat si pod vousy "břídil" apod., ale naopak potlesk zesílit.

Člověk nemusí být muzikolog, aby byl za experta. Stačí, když si dáte o přestávce předražené bublinky a dostatečně hlasitě vypouštíte do kuloáru hlášky typu: "Wiener Akademie mě zatím nepřesvědčila, postrádám v Beethovenovi víc emocí." Emoce můžete postrádat vždycky, tím nic nezkazíte. Naopak si dejte pozor na to, abyste komentovali skladby, které už zazněly a na ne ty, co přijdou po přestávce. Investujete-li tři pětky do programu, můžete vyčíst a inovativně upravit něco z brožurky. Když už o něčem a někom vynášíte hlasité soudy, dejte si majzla, jak se co správně vyslovuje, a kdo je - nebo spíš byl - kdo. Taras byl Bulba a ne bulva a napsal to Leoš Janáček, nikoli František Janeček, který dělal produkci Gottovi. Smetanova Má vlast je cyklus, nikoli však syntetických dásní. "Nésu doma" není povzdech Moraváka, ale slavná árie Nessun dorma od Pucciniho. Je rozdíl, zda vyslovíte "Máler" nebo "Malér", zvlášť když jde o Gustava.

Jdete-li na vážnou hudbu, ujistěte se, že to není opera. Na rozdíl od koncertů vám u některých oper hrozí nebezpečí smrti z vyčerpání. Takový Tannhäuser od Richarda Wagnera trvá čtyři hodiny, což je pro představu doba, za níž doletíte na Kanárské ostrovy. Jinak je ovšem návštěva koncertů relativně bezpečná. Stačí, když budete dodržovat jen dvě základní a nezbytné instrukce: tleskat a neusnout.

* Aplaudovat je elegantnější termín pro tleskání. Neplést s uploadovat.