Přechodník v přechodu

05.04.2016

"Řka to oblékl si plavčí mistr kalhoty již bez nesnází a zapjav je usedl vedle majora." I kdyby člověku nic neříkala postava mistra plovárenského či jeho přítele majora, mohl by autora věty poznat podle přechodníků. Neboť krása přechodníků nemá lepšího zdroje než u Vladislava Vančury. Dosáhnuv počtu 229 transgresivů na 100 stran textu, překonal ve statistikách Ústavu pro jazyk český dokonce i spisovatele mnohem starší, třeba Aloise Jiráska. A možná s Vančurou, jenž v románu Konec starých časů použil "řka, řkouc, řkouce" více než sedmdesátkrát, nastává i konec času přechodníků.

Ač v pravidlech pravopisu přechodník najdeme i dnes, málokdo jím vládne. Ti zdatnější si vybaví tvar přítomný a minulý, ale kdo buda jednou rodičem předá dětem znalost přechodníku budoucího? Nehledě na to, přechodník ustrnulý vesele používá skoro každý, mě nevyjímaje, aniž tuší, že je to on. Odborníci spekulují, zda je nezrušit, ale ony si žijí ve stínu dál. Možná nazrál čas k přechodu přechodníků do nové etapy jejich existence. Neboť coby nástroj zkracování souvětí jsou nepřekonatelné, a tudíž velmi moderní. Napadá mě uplatnění třeba v esemeskách nebo tvítech. Jako poděkování přechodníkům za jejich dosavadní službu a jako povzbuzení na další cestu po přechodu přijměte tento malý příběh:

Přechodníková pře o chodník

Podepsav chodníkovou novelu a nepraviv, čí lopata skřípajíc po dlažbě uklidí sníh, měl by se jí prezident chopiti sám. Ondyno vločky napadnuvši stylem padni komu padni, pokryly bezohledně i hradní nádvoří. Sestoupiv z hradních komnat, hodlal prezident jít příkladem. Opřev se o násadu hrabla a přemýšleje o při, otočil se k mluvčímu, jenž svíraje smeták mlčel. "Přou-li se dva o chodník, třetí si nohy láme", pravil státník ušklíbnuv se. Mluvčí stále nemluvě, zapsal výrok do prezidentského bonmotníku k tomu účelu vedeného. Pochopivše, že sněhu se urodilo neshrabatelně mnoho, odešli oba hledat důkazy, že majitelem nádvoří je město a nikoli Hrad.