Připomeň mi zítra, že mám koupit jar

21.04.2017

Onehdy jsem v dopravním prostředku nedobrovolně poslouchal dvě kamarádky (tedy ne moje, ony byly skamaráděné jaksi mezi sebou) a dlouhých dvacet minut hovořily o nějaké vztahové záležitosti jejich společné kolegyně či přítelkyně. Když vystupovaly, měl jsem dojem, že řekly všechno, co se dalo, téma vyčerpaly a záležitost uzavřely. Ale kdepak. Ve chvatu se ještě stačily domluvit, že se musí sejít a pořádně to probrat. Takže tohle byla jen příprava, brífing, nastínění tématu.

Ženy si v duchu přehrávají celé dialogy, čímž si je dokonale zafixovávají tak, že je dokáží kdykoli a komukoli věrně reprodukovat do nejmenších detailů. Takže každá s obou tramvajových kamarádek může celý rozhovor zopakovat zase jiným kamarádkám. Muži většinou sdělí jen výsledek, závěr. Ne že by muži nedokázali dlouze žvanit. Obvykle jde ale o jiná než vztahová témata, věrná reprodukce dialogů to taky nebývá. Možno tvrdit, že ženy vyprodukují spousty zbytečných slov a jejich rozsáhlé monology by se daly komprimovat do několika vět, aniž by vznikl sémantický šum. Ale ztratila by se krása a komičnost vznikající z průniku odlišných komunikační světů mužů a žen. Nejedna konverzační komedie je na tomto kontrastu postavena.

Manželské soužití je plné různých vektorových sil, které nutno vyladit tak, aby jejich součet alespoň částečně působil žádoucím směrem. V komunikaci to pak znamená nejen vytvoření seznamů zakázaných a ožehavých témat, ale i průběžné budování jakéhosi výkladového slovníku. Nejspíš ho mají i ženy, ten jejich je hluboce propracovaný a obsahuje mohutný aparát emočních a situačních vysvětlivek. Mužský slovník je spíš jednoduchý a polopaticky vysvětluje, jak správně chápat různé věty a slovní spojení. Ale i tak tento nástroj nutno používat jen se zvýšenou obezřetností, protože tatáž věta ženou vyslovená v jedné situaci a konkrétním tónem, může v jiné situaci s jiným emočním nábojem znamenat něco diametrálně odlišného. Tyto nuance ovšem bývají mimo mužskou rozlišovací schopnost, z čehož plynou ony konflikty, v lepším případě komické (viz zmíněné konverzační komedie).

Je též notoricky známo, že ženy zvládají paralelně myslet na deset věcí současně. Onehdy jsme například hovořili se ženou o návštěvě divadla. Když jsme se krátce odmlčeli, mně v hlavě jaksi dobíhala ona opera a když vzápětí žena promluvila, snažil jsem se její existenciální větu "Je doma něco, co tam není?" přiřadit k Mozartovi, Donu Giovannimu, potrestání hříšníka nebo aspoň sklence šampusu a dvěma chlebíčkům, co jsme si tam dali o přestávce. Pochopitelně marně. U choti šlo jen o přirozené navázání na další z deseti myšlenkových nití, které paralelně zpracovávala, a do nichž jsem nebyl, ba ani nemohl být zasvěcen. Nikdy bych je kapacitně nepobral. Světlou výjimkou, kdy mužské plémě dokáže myslet na dvě věci současně, jsou dámská ňadra.

Ženské pokolení je komunikačně, emočně a často i paměťově daleko vyvinutější. Někdy chybně očekává stejné schopnosti u mužů. Tyto marné pokusy dostat z nás stejné výsledky souhrnně označuji jednou větou, kterou kdysi choť pronesla s mylnou vizí, že tím vyřešila jednu ze svých starostí. "Připomeň mi zítra, že mám koupit jar".