Příteli, jenž četl v mobilu Jiráska

Žil jsem v přesvědčení, že dílo Aloise Jiráska už jen nedobrovolně vstupuje do studentů klasických gymnázií v podobě seznamu povinné četby a v téže nezměněné podobě z nich po maturitě rychle vychází. Asi nelze popřít, že Jiráskovo Temno se několik desítek let neumístilo mezi top desítkou nejprodávanějších knih, a že Holyvúd ani Svěrák v dohledné době nenatočí jeho Lucernu ve 3D ani 2D verzi (i když kdo ví, čím ještě Svěrák překvapí). Když mi u lahve nového Beaujolais přítel sdělil, že čte F. L. Věka v mobilním telefonu, nevěřil jsem. A jako nevěřící Tomáš jsem musel vložit prsty do tohoto zázraku symbiózy staletí. Překvapen jsem byl o to víc, že přítel byl ducha veskrze technického, zabydleného v ajtý jako málokterý. Sám jsem Jiráskovu literární plodnost vždy obdivoval spíš zdálky, a tak skládám hold:

Obdivuji se všem, pro něž Jirásek není jen ten pán, co má most přes Vltavu. Obdivuji se příteli, jenž ultramoderní technologií jednadvacátého století vstřebával romantiku osmnáctého století psanou jazykem století devatenáctého. Obdivuji se spisovateli, který dokázal napsat dílo nalézající dodnes své čtenáře. Obdivuji se Františku Ladislavu Hekovi, jehož životní příběh přitahuje čtenáře i v dnešní postindustriální společnosti. Obdivuji se tvůrcům televizního seriálu F. L. Věk, kteří v sedmdesátých letech minulého století dokázali přitáhnout k obrazovkám většinu národa.

A jako správná děkovačka nesmí ani tato zapomenout na rodinné zázemí. V případě Jiráska je ale na místě, protože moje choť ho valnou část přečetla ještě předtím, než se mou chotí stala. Jiráskovo sebrané spisy zaujímají čestné místo v naší knihovně.

Ostudou zůstává, že já jako čtenář, který zhltne kde co, jsem k mistrovi ještě nedorostl. Zkoušel jsem přečíst krátký spisek ze svazku "Směsa", ale ani ten u mě neuspěl. A přitom má tak krásný název: Voltižér Pecivál.

Přítel Jiráskův i můj k výše uvedenému připomněl, že bych měl vzdát hold i Městské knihovně v Praze, kterážto se pustila do digitalizace klasiků, a díky níž lze číst Jiráska v mobilu či jiném přístroji. Též slíbil, že si zde přečte i Temno, bude-li digitalizováno. Na knižní Temno by si prý netroufl. Cituji: "Knihu bych asi nezvládl fyzicky - v metru ve stoje by to mohlo být nebezpečné, v sedě se mi to nepovede a v posteli hrozí (při nečekaném ale pravidelném usnutí) samovolné udušení, pokud kniha spočine na hrudníku." Jak patrno, Jirásek v nás zanechal představu objemných a těžkých, vlastně hmotných knih. Přitom Temno, alespoň v našem domácím provedení, má jen 670 gramů.

Dovětek: Dnes by příteli bylo šedesát šest a tuhle několik let starou krajničku jsem vyhrabal na jeho počest. V jejím názvu jsem musel čas přítomný změnit na čas minulý. Děje se tak vlastně neustále, přirozeně, přítomnost se mění v minulost. Jenže někdy to víc bolí.