Provence na růžovo

V dobách mého dospívání, kdy jsem začínal rozlišovat, že kromě piva a rumu existuje i ušlechtilá tekutá réva, nabízelo totalitní Československo jen bílé a červené víno v kvalitě i ceně lidové. Růžové víno se vyskytovalo jen ve francouzských románech. Ale i svět mimo socialistický tábor dlouhá desetiletí růžové víno přehlížel jako něco podřadného. Ovšem Francouzi a zvlášť Provensálci věděli svoje. Až v poslední době se rosé stalo celosvětovým hitem. Jak píše Peter Mayle, růžové víno dobře vypadá. Ani bílé, ani červené, jeho barva bývá popisována jako "zardělá". Rosé je všestranně použitelné, k jídlu i jako aperitiv. Vychladíte ho nejsnáz v ledničce. Ovšem lahev vložená do kyblíku, do něhož proudí pramenitá voda ze starodávné kašny (v jejímž stínu posloucháte cikády a sledujete líné polední plynutí času), dodá svému obsahu ten správný rozměr. A v zásadě se nikdo nepozastaví ani nad tím, když si kousek ledu dáte rovnou do skleničky. Rosé nemá žádné předsudky. Málokdo přitom ví, že vína Starověkých Řeků byla obecně bledé barvy, dnes bychom řekli růžové. A tak, když v roce 600 před naším letopočtem přišli do jižní Francie a založili Marseille, přinesli sem i svá "zardělá" vína. Když Římané o více než čtyři sta let později ve své Provincia Romana zavedli víno červené, mělo už rosé své pevné pozice. Dokonce se ve středověku stalo prestižním vínem králů a aristokratů. Až na konci 19. století epidemie révokazů v Provence zdevastovala vinice a donutila vinaře k nové výsadbě. I tak ale v Provence suché rosé nezaniklo a jako dobře střežené tajemství čekalo na své znovuobjevení.

Provensálské rosé se dá pít celoročně. Dá se. Ale nemělo by se. Protože jeho nezbytným doplňkem jeho chutě jsou i příslušné vůně a zvuky. Vůně slunce a mistrálu, levandule, rozmarýnu a tymiánu, zvuky cikád a zurčení vody v kamenných kašnách, případně cinkání sklenek a příborů v kavárnách, též se připouští šplouchání moře o bok jachty. Á votre santé!