Realita rozšířená kapesními nestvůrami

Ve snaze zůstat aspoň trochu "in" jsem zjišťoval, co lidi mají s těmi pokémony. Vzhledem k tomu, že poslední počítačová hra, kterou jsem hrál, byl Tetris na dvaosmšestce, a moje Nokia E66 statečně plní všechny po ní požadované úkoly, jsem pochopitelně už předem ztracen, "out". Mně nevadí, že neulovím žádné tentononc, ale že mi jaksi obecně uniká půvab a smysl aktivit, pro něž se najednou nadchnou milióny lidí.

Říká se tomu rozšířená realita. Mně připadá spíš zúžená. Všechno vidím jen přes displej smartfouna a to jen proto, aby mi tam podstrčili nějakou příšerku. Mě vlastně otravuje i to, že musím fotit, když jsme na nějakém krásném místě, že musím zírat do přístroje, hledat optimální záběr; raději bych si ten okamžik užíval v klidu, jen tak. Beru to ale jako nutnost, chci-li si zážitek přenést do časů plískanic, kdy si budu doma u kamen připomínat třeba slunce Provence. Virtuální hon na nějaké přihlouplé obrázky chápu jedině u dětí, které, jak známo, běžná realita nudí.

Když nějakou ptákovinu začnou provozovat milióny lidí, přestává tato býti ptákovinou a stává se fenoménem, objektem zájmu médií, byznysu, tajných služeb, všelikých vykladačů, tvůrců konspiračních teorií, napodobovatelů a jiných zájmových skupin. Lidé hrající Pokémon Go se prý stávají dobrovolně špióny, biokamerami. Při instalaci aplikace odsouhlasili, kdo ví co, a teď chodí po světě se zapnutou kamerou a mikrofonem. Kam jim podstrčíte to zvířátko, tam hned namíří digitální oko. Centrála všechna data zpracuje a hned má jasno, kde je kdo a co se děje okolo. Dejte teroristovi pokémona na barák a nemusíte platit drahé sledování.

Když hrajete nějakou hru doma u stolu, maximálně si v rozrušení zvrhnete hrnek s kafem. Člověk chodě po ulicích a čuče do displeje, stává se nepozorným. Však už pojišťovna AIG v Izraeli začala nabízet osobní úrazové pojištění, které pokrývá nehody způsobené při chytání pokémonů. Čtyři příslušníci policejního sboru v New Yorku běhali po parku a místo reálných zlodějů a exhibicionistů lovili virtuální Pikachu, Machu Picchu či co. Jistý Novozélanďan dal v práci výpověď, protože se rozhodl cestovat po celém světě a věnovat se na plný úvazek chytání kapesních nestvůr. Pro někoho se možná vrcholným štěstím stane okamžik, kdy si udělá selfí, jak ulovil posledního 142. pokémona. Přitom ještě nedávno by za štěstí pokládal věci reálné, nevirtuální, nerozšířené. A nebo už žijeme všichni v Matrixu a jen pár dinosaurů to ještě nepochopilo?