Římské fontány a kanály

Možná proto, že u nás v Praze jsou fontány a vodotrysky věcí zcela ojedinělou, a ty fungující už teprve, kdekoliv ve světě mě tyto dnes v podstatě nepraktické, ale o to krásnější záležitosti tak přitahují. A proto jsme při krátkém výletu do Říma trochu víc ošidili povinné pamětihodnosti a trochu víc času věnovali té estetické symbióze vody a kamene.

Již starověcí Římané budovali systémy vodovodů a lázní. Nejznámější jsou asi fontány z dob pozdějších. Kdo by si nevybavil aspoň barokní fontánu Di Trevi ze slavných filmů? U ní navíc můžeme vnímat jakési propojení věků, protože voda do fontány přitéká z větší části podzemím kanálem Aqua Virgo, který nechal vybudovat Marcus Vipsanius Agrippa v roce 19 př. n. l. A když se vám v jejím šumění vybaví ještě hudba Respighiho, první z cyklu symfonických básní Fontane di Roma, bude koncentrace všeho krásného, co člověk dokáže vytvořit, téměř úplná. Musíte ovšem přitom trochu zapomenout na komerční mumraj okolo.

Na obrázku fontánu di Trevi rámuje turistický paradox. Nejde o chtěnou koláž, i když bych se teď mohl chlubit uměleckým záměrem. Jde spíš o dílo nechtěného, o nemožnost vyfotit si tento skvost, aniž by se člověk nemusel prodírat masou stánků s kdejakým šuntem. Zde zachycené suvenýry aspoň přispěly k vtipné kompozici. Jiné nepřispívají k ničemu, leda snad k živobytí jejich prodavačů.

Pro mě překvapivě to nejhmatatelnější spojení starého Říma s novodobým leželo na zemi skoro na každém kroku. V pouličním kanále. Každý nese znak města, písmena SPQR považovaná za výsostný znak římské říše. Senatus Populusque Romanus, Senát a lid římský. Tolik jsem si z gymnaziální latiny ještě pamatoval. A tak jsem cítil, stoje na kanále, že otvor pode mnou nevede jen do temných hlubin, ale i do dávných časů Římské republiky. Možná i římští bezdomovci z úcty ke starověkému Římu tyto poklopy nechávají na pokoji.