Role středníku v literatuře i jinde

02.11.2015

Od okamžiku, kdy jsem si přečetl ve Vonnegutově Muži bez vlasti první pravidlo tvůrčího psaní*, začal jsem v přečtených knihách rozlišovat, zda autoři chodili na univerzitu nebo ne, a sám jsem nad každým středníkem použitým v krajničce přemýšlel, jestli tam opravdu musí být. Prozkoumal jsem některá známá díla z hlediska výskytů těchto interpunkčních znamének, především zmíněného Vonneguta. Vskutku, v románu Galapágy nepoužil ani jeden středník. Ale už v Kriminálníkovi Vonnegut tak důsledný není, má tam 31 prohřešků. I když vlastně u překladů může jít i o (z)vůli překladatele. Pro duše analytické následuje tabulka čárkových a středníkových koeficientů (počet znamének dělený počtem slov, krát sto) ve vybraných dílech.

autor titul slov čárek středníků koef.středník koef.čárkový
Kurt Vonnegut Galapágy 61365 5906 0 0 9,624
Kurt Vonnegut Kriminálník 63314 6404 31 0,049 10,115
Paulo Coelho Alchymista 30122 2776 70 0,232 9,216
Michal Viewegh Báječná léta s Klausem 42049 3589 2 0,005 8,535
Ernest Hemingway Stařec a moře 22116 1939 2 0,009 8,767
K. Marx - B. Engels Komunistický manifest 12351 1066 57 0,462 8,631
E.L. James Padesát odstínů šedi 141838 12082 58 0,041 8,518

Duše méně analyticky zaměřené si nejspíš řeknou, že se blížím nejvyšší metě literárního hnidopišství, když se tak hrabu v interpunkci. Záleží snad na ní? Starý známý příklad nám potvrdí, že interpunkce může být klíčová až životně, srovnejte: "Pojďme jíst děti!" a "Pojďme jíst, děti!" Ale středník? A pak mi do rukou padl Martel, ne koňak, ale Yann a jeho povídka s poněkud delším názvem Jak jsem navštívil Smyčcový koncet pro vojína Donalda J. Rankina s disonantními houslemi od amerického skladatele Johna Mortona (konec názvu povídky). Zde Martel obdivuje interpunkci Josepha Conrada, konkrétně v jeho prvním románu Almayerův vzdušný zámek.

"Pohlédl do pozorné tváře své dcery a vyskočil na nohy, až se židle převrhla. 'Slyšíš mě? Všechno jsem měl; takhle; na dosah ruky.' Jak geniální využití středníků. Všimněte si toho úžasného uspořádání - tři slova před a tři slova za, pečlivě vyvážená na ose jediného slova, které nese celou váhu a napětí věty. Každý druhý spisovatel by použil k oddělení této osy čárky. Nebo by si pomohl pomlčkami. Ale jsou to středníky, jež 'takhle' vyčlení, aniž by jej od zbytku věty nadobro oddělily, které mu dodají tu pravou váhu. Dolní poloviny středníků se kroutí jako prsty dvou rukou zdvižených v zoufalství, jejich tečky planou jako dvě zoufalé oči, a slovo, které mezi sebou svírají, křičí nešťastnou beznadějí dvaceti let, jež vyústila jen v marnost a prázdnotu."

No není interpunkce obdivuhodná? A to jsem ještě netušil, že středník je symbol pro deprese. Dospělo se k tomu touto paralelou: spisovatel mohl větu úplně ukončit, ale neudělal to, pokračoval přes středník. Dosadíme-li za větu vlastní život, máme tu pokus o sebevraždu, typické vyústění těžkých depresí. Mnozí lidé trpící depresemi, nebo chtějící na tuto nemoc upozornit, si dnes dávají udělat středníkovou kérku.

Možná si taky nechám vytetovat středník. Ale spíš z obdivu k jeho literární roli. Pro středník je jen jedno vhodné místo na těle. Prostředník.

* Kurt Vonnegut jun.:"Dám vám lekci z tvůrčího psaní. Pravidlo první: nepoužívejte středníky. Jsou to transvestitští hermafroditi, kteří neznamenají vůbec nic. Sdělují jenom to, že jste chodili na univerzitu."