Seillans

Ke středověku patří kamenné domy, úzké uličky a brány. Narazíme-li kdekoliv v kraji Var na dochovanou bránu, jmenuje se nesporně Saracénská, nejinak tomu v Seillans. Zde navíc člověk má prastaré kameny i pod nohama, jinde už historickou dlažbu většinou nahradil asfalt. Pod pneumatikami by dlažba nevydržela, ale zde kvůli šířce nebo spíš úzkosti uliček možno pohybovat se jen pěšky.

Restaurace pod platany Tatínkova sláva (Le Gloire de mon Pere) se nenazývá podle Pagnolova románu, i když by třeba mohla. Ale městečka v Provence mají spoustu svých vlastních starousedlíků a jejich poutavých příběhů. V tomto vystupuje současný majitel restaurace, který vzdal hold svému otci, jenž v témže místě 40 let provozoval svou boulangerii.

Seillans pečlivé uchovává hmotné připomínky minulých staletí, i když už dávno neslouží svému původnímu účelu. Ale nějaké využití se pro ně vždycky najde. Do starobylé veřejné prádelny třeba chodí pít místní psi. A v kašně před hotelem Des Deux Rocs se chladí víno. A kde je víno, musí okolo vyrůst restaurace nebo kavárna.

Každý člověk má své oblíbené malíře, sochaře, herce nebo spisovatele. Chce-li se vypravit do míst, kde ten jeho působil nebo spíš odpočíval alespoň nějakou část svého života, většinou se nesplete, když vyrazí do Provence. Čím to, že tento prosluněný kraj tak přitahuje? A je třeba se vůbec ptát? Nejinak tomu v Seillans. Sem by měl zavítat každý, kdo obdivuje umění Maxe Ernsta, jenž zde žil se svou čtvrtou ženou Dorotheou Tanning od konce šedesátých let.