Selfitida a selfousy

Vyfotit sám sebe uměl už v dávných dobách každý majitel analogového fotoaparátu díky samospoušti. Dokáží to pochopitelně i digitální foťáky. V tom ale podstata módní vlny selfie, nazývané někdy pojmem z oblasti psychických chorob jako selfitida, nespočívá. Technika pouze usnadnila to, co je fenoménem ryze sociálním, a sice fázi zveřejnění vlastní fotky. Že se lidé vyfotí někde a s někým a rovnou to poustnou na síť by mi tak nevadilo, kdyby toho nebylo tolik. Jenže sociální sítě jsou plny pořád stejných obrázků, kde má vždycky jeden člověk tu divnou ruku, kterou už geniálně předpověděl Svěrákův film Jízda z roku 1994, přesněji ústřední píseň, v jejímž refrénu se zpívá "mám jednu ruku dlouhou".

Dnes se už hromadně nefotí a nepublikují pouze předky, ale i zadky. Japonky se prý rády zvěčňují olizujíce kliky. Mezi ty bohulibější selfie patří focení knírů v rámci akce Movember. Mně jako pochopitelné a přijatelné selfie připadá to, když někdo vyleze na K2 či podobnou horu. Jednak to je slušný výkon a druhak tam není nikdo, kdo by vás vyfotil.

To, že se zprvu celkem nevinná zábava vždycky zvrhne, je způsobeno právě jejím globálním sdílením. Nic nezůstane v lokálních hranicích. Tím ovšem mizí rozmanitost. Když si mládež na vsi vymyslela nějakou zábavu, která časem přerostla v tradici, vědělo o tom možná pár lidí ze soudních vsí, ale v okresním městě o tom neměl nikdo ani páru. A tak mohla o pár kilometrů dál vznikat zase jiná svébytnost. Globální sdílení kdejaké kraviny nás připravuje o rozmanitost a originalitu života. To, co se ujme, stane se módou a musí to mít či provozovat každý.

Co naplat. Sociální sítě prostě tvoří selfí, belfí a v listopadu selfousy. Kdyby se dal vyfotit prd, budou brzy plné selfpšouků.