Sluneční Coaraze

Coaraze sedí na kopci a slunce do něj pere postupně ze všech stran. Ideální situace pro stavbu slunečních hodin. Jejich celou galerii tu založili významní umělci v čele s Jeanem Cocteauem. Třeba místní radnice se na fasádě honosí hned pěti artefakty. Zajímalo by mě, zda jsou sluneční hodiny vzájemně seřízeny a jak to mají s letním časem. Dílo Jeana Cocteaua lze poznat snadno podle jeho typické ještěrky, ostatně se tak jmenují "Les lézards".

Když už jsem u těch ještěrek, ty živé šmejdí po zdech domů a kamenných zídkách, ale zdejší absolutní klid respektují. Ani v stinných, natož pak v sluncem vyhřátých částech domů, se přes den neotvírají žádné dveře, nikdo nevychází. Ti, kteří mohou či musí za prací, už odjeli a ti, kteří nemusí nebo nemohou, raději nevylézají, protože je moc horko. Línému toku času coarazské sluneční hodiny docela vyhovují. Netikají ani neodbíjí, minuta sem nebo tam je nerozhází. Jen cikády vřeští jak o život, což je ostatně pravda. Chvátají, protože jejich pobyt na slunci je odměřen délkou jedněch školních prázdnin.

Turistický časový rozvrh bývá jiný, program našlapaný, horských vísek v bedekru plno, a to je potřeba stihnout ještě nějaké pláže a vyhlášené promenády velkých měst na Azurovém pobřeží. V Coaraze sice o turisty zájem mají, ale zase se kvůli nim nepřetrhnou. Místní turistické centrum je otevřeno tři dny v týdnu od 17.30 do 19.30. A tak dopoledne všedního dne jsme tu vlastně potkali jedinou živou duši dole pod historickou obcí. Kavárnu, sousední sámošku a ještě boulangerii obsluhovala malá čilá dáma. Kávu nám přinesla z kavárny, croissanty z pekárny a platili jsme v sámošce.