Tch!

Když člověk provdá dceru nebo ožení syna, ani si neuvědomí, že se rázem stává tchánem. A to není nic proti skutečnosti, že jeho tichá, krásná a empatická žena se během jediného dne promění v tchyni! Dva dosud sympatičtí lidé okamžikem svatby zmutují v nový druh. V zásadě jde o cizí lidi, kteří ovšem mají stejná práva jako rodiče. Zároveň ale vždycky budou v mladém manželství preferovat toho druhého. Kromě toho je tato stará generace nebezpečná tím, že s vlastními rodiči vytvoří koalici proti mladým.

Jaká šílená nespravedlnost, že tato nezáviděníhodná role postihuje i nevinné a empatické občany. Jestli ona tradiční neoblíbenost tchánů a tchyní není jaksi predestinována tou podivnou a v češtině výjimečnou kumulací hlásek "t" a "ch". Samy o sobě hlásky nemají takový negativní náboj, i když hlásce "ch" v tuzemské výslovnosti nelze upřít značnou chrčivost. Však už První čítanka a mluvnice pro katolické školy v císařství Rakouském z roku 1865 uvádí: "CH nám z hrdla silně dýchá, bolestí nemocný vzdychá". Známý vtip zdůrazňuje, že jediné další spojení písmen "t" a "ch" se vyskytuje ve slově tchoř.

V jiných jazycích se tak expresivní výrazy pro tyto dvě rodinné pozice nevyskytují. Angličtina a němčina používají opisné neutrální mother-in-law a father-in-law, resp. Schwiegermutter a Schwiegervater. A co teprve francouzští tchánové a tchyně! Ty se na označení belle-mere a beau-pere musí přímo těšit. Dokonce i jindy drsný brněnský hantec inspirován němčinou používá jemnější výrazy švígrmutra a švígrfotr. Tvrdost "tch" ještě zesílí, vyslovíme-li je tak, jak v češtině předepsáno. A protože sotva dosáhneme toho, aby daná slova byla nahrazena jinými, mohli bychom je alespoň změkčit výslovností. Navrhuji, aby se nadále tchán a tchyně vyslovovali podle vzoru Tchibo, tedy "čán" a "čyně".

Jedno pozitivum u českých tchánů a tchyní přece jen vidím. Proč se rodiče vždy tak těší, až jejich potomek bude mít vlastního potomka? Protože se z nezáviděníhodné role tchána a tchyně stanou dědečkem a babičkou.