To mi (ne)voní

Čeština nemá slova pro vůně. Ona vlastně ani nemá nějaké obecné, neutrální slovo pro čichový vjem. Slovy vůně, pach, odér, zápach, smrad už vyjadřujeme svůj postoj, libost či nelibost. Jiné jazyky na tom ale nejsou o moc lépe. Popisujeme-li čichový vjem, musíme si pomoci přirovnáním, uvedením toho, z čeho pochází. Přitom prý mozek si vůně pamatuje nejdéle ze všech smyslových vjemů. Člověk sice není pes, ale přesto dokáže rozlišit spoustu vůní i v jemných nuancích. Ale jak je zprostředkovat tomu, kdo si nepřičichl? Poeticky o tom psal třeba Ludvík Vaculík v roce 1982 ve fejetonu Vůně června.

Výrobci parfémů pro svůj nelehký úkol převést do slov nepopsatelné používají osvědčenou metodu vyvolání příjemných představ květů, ovocných plodů a exotiky. Nebo se vám pod tímto textem vybaví nějaká reálná zkušenost? "Nejprve ucítíte ovocný košík plný jahod, malin, hrušek, bergamotu, pomerančů, mandarinek a calonu. Srdce se otevírá do květin datury, pivoňky, květu pomeranče, jasmínu sambac a čínského sambacu. Uzavírá se indonéskou pačulí, pižmem, ambroxanem, pačulí, cedrem, mechem a vanilkou."

Na druhou stranu každý člověk nesporně disponuje celou řadou hluboce vrytých pachových vzpomínek. Dodnes pamatuji vůni chodby starého domu v Táboře, kam jsem jezdíval na prázdniny k pratetě. Už cestou vlakem jsem se těšil, až mě v chladné chodbě s kamennými schody přivítá ta neopakovatelná a unikátní vůně. Pach studeného vlhkého sklepa se smíchal s vůní bílé ranní kávy - té meltové - a vůní bramborové polévky. Obojí prateta často vařívala, a pachové stopy se zřejmě vryly do starých zdí. Ale i kdybyste uvařili sebelepší bramboračku i kafe a běhali s tím po sklepech, nebude to nikdy ono. K vůni prázdninového Tábora se přidalo ještě něco sotva definovatelného. Ale jsem si jist, že kdybych na ni kdekoliv narazil, poznal bych ji neomylně.

Sotva také někomu, kdo to nezažil, zprostředkuji pachový zážitek z vojenské přípravy vysokoškoláků. Ti, zřejmě jako pomstu za zkrácenou povinnou vojenskou službu, fasovali nejhorší uniformy, tak zvané kopřiváky. Mezi nimi vynikal dlouhý a těžký zimní kabát, mantl z příšerně kousající látky, v němž ulpěly pachy všech ubožáků, kteří ho nosili před vámi, i všech skladů, kde ležely a čekaly na vás. Ale to pořád nebylo nic, dokud bylo sucho. Když zapršelo, a vy jste naneštěstí měli kopřivák na sobě, tehdy tento vydal nečekaný a nepopsatelný pach. Snad by se dal přirovnat k tomu, co předvede gigantická rostlina Titan Arum, když na pár dní vykvete. Zatímco Titan Arum kvete nepravidelně a někdy si dá i desetiletou pauzu, kopřivák spolehlivě smrděl v každém dešti.

Pro vyjádření jedné specifické vůně potřebuje čeština - stejně jako i jiné jazyky - celý příběh a přesto nedosáhne toho, abyste si ji uložili do šedé kůry mozkové shodně s tím, kdo ji popisuje. Možná právě proto čeština prozíravě žádná slova pro vůně nenašla. A dokážeme-li dnes obrazy a zvuky téměř dokonale digitalizovat a konzervovat, budou vůně sotva kdy virtuálně nahraditelné a přenositelné.