Třeba Cisternino

Třeba Cisternino, ale i každé jiné italské malé město - obzvláště tam dole na jihu, zažívá onu hodinu přelomu. Stíny, jež v poledne ostré sluníčko vypálilo až k úplnému zmizení, začínají zase kouzlit na bílých omítkách domů, v nichž pozvolna ožívají jejich obyvatelé. Okenice jsou však stále zavřené, a pokud je někdo náhodou či na zavolání souseda otevře, horko čekající venku toho využije a uhodí do něj pořádnou silou, která začne slábnout až později.

První pouliční prodavači rozbalí své stánky, pokud už své zboží neprodali hned ráno. Nedočkaví senioři se došourají na oblíbený plácek, ne snad že by potřebovali něco koupit, ale chtějí být tam, kde se něco děje. Pořád ale všude vládne ticho a poklid, do večerního mumraje a hlučných taveren je ještě daleko. Zahrádky kaváren zejí prázdnotou, většinou je ale již otevřeno. A i když to tak nevypadá, majitel se odněkud z hloubi domu vynoří, protože zpoza korálkového závěsu zaznamenal váš stín na podlaze. V italských městečkách hodina přelomu ohlašuje příchod té nejpříjemnější části dne, je příslibem osvěžení ducha i těla. A i když městečka v Apulii jsou si navzájem podobná i tímto životním rytmem, přece je každé něčím unikátní. Třeba Cisternino. Tady si před bujarou večeří nejprve vyberete svůj kus masa a způsob úpravy u řezníka, jenž je zároveň restauratérem, a pak si jen na svou pochoutku počkáte ve stínu aperitivu.