Tři norimberské sochy

Ne že by v Norimberku nebylo soch víc. Výčet a popis všech by kunsthistorikové zvládli lépe a asi by bavil zase jenom je. Má-li si člověk z nějakého místa odnést dojmy trvaleji udržitelné v šedé, stárnoucí mozkové kůře, musí vybírat. Třídit. Redukovat. Obzvlášť, chce-li svoje dojmy z cest zprostředkovat někomu jinému. Naplácat deset tisíc fotek za tři dny dokáže dneska kde kdo. Ale málokdo bez úhony přežije jejich promítání na večírku u přátel. Do tria norimberských soch jsem vybral jednu nejslavnější, jednu nejděsivější a jednu nejskromnější. I když možná ta poslední zaslouží obdivu nejvíc. Ale popořádku.

Bronzovou sochu zajíce vytvořil v roce 1984 německý sochař Jürgen Goertz jako poctu slavnému Dürerovu akvarelu Mladý zajíc z roku 1502. Je umístěna na turisticky exponovaném Tiergärtnertorplatz a zajíc hledí k nedalekému Dürerovu domu. Zaječí samice poněkud přerostla, rozlehla bedýnku a nelze vyloučit, že rozmáčkla i svá narozená mláďata. Socha je někdy interpretována jako varování před genetickými pokusy na zvířatech, ale možná jde jen o nenažranou zaječici. Mně se vybavuje potrhlý a lehce paranoidní zajíc Březňák z Alenky v říši divů, možná kvůli podobě očí. Ostatně Březňák měl zálibu ve vaření, což by vysvětlovalo jeho objem.

Manželům doporučuji obejít kašnu či fontánu manželství na Ludwigsplatzu, aby zjistili, ve které vývojové fázi se jejich svazek nachází, a co je ještě čeká. Němci ji nazývají přiléhavěji "Ehekarussell", protože kolotoč má mimo jiné i tu vlastnost, že u něj těžko hledáte, kde má začátek a konec. Mohutné dílo vytvořil roku 1984 sochař Jürgen Weber inspirován básní Hanse Sachse. Mramorovou kašnu obklopují naturalistické bronzové plastiky představující šest typických manželských emocí. Jednou z postav je i sám básník Hans Sachs. Ten žil v Norimberku v 16. století, "prodělal" dvě manželství, zplodil šest dětí a dalších šest vyženil, takže zjevně věděl, o čem píše.

V jedné z bočních uliček norimberského Hauptmarktu narazíte na bustu Margarethe Engelhardtové. Nebyla místní politickou celebritou, vědeckou kapacitou, ani nevynikala uměleckým nadáním. Neměla žádné ambice dostat se na výsluní společnosti. Jenom den co den, od roku 1948 až do roku 1997, stála u svého stánku se zeleninou na zdejším trhu. Padesát let nabízela česnek, brambory, ředkvičky a žlutou řepu ze své farmy. V létě prodávala i ovoce a ani v zimě své místo neopouštěla. Místní věděli, kam zajít pro nejlepší zelí nebo kyselé okurky. Kromě prodeje musela zvládnout i práci na farmě. Padesát let se skromným úsměvem. Snad ho zachytila i bronzová busta. Možná by naše města měly zdobit hlavně takové sochy.