U stánků dávat si buřta
Nevím, jak jsou na tom Brňáci či obyvatelé jiných větších měst, ale každý Pražák má hluboce a trvale uloženu vzpomínku na buřtastánky a jejich nezaměnitelné vůně a služby. Tyto oázy svítily do hluboké noci všem vyhládlým a žíznivým poutníkům trmácejícím se městem mezi již zavřenými bary, hospodami a nálevnami a jejich tradice sahá až do první republiky, ne-li před ní. Všichni zastánci zdravé výživy by dál měli číst jen na vlastní nebezpečí.
Již František Nepil ve fejetonu Párkaři z roku 1954 píše: "Lidé vyplouvají do noci jako dobře a bohatě naložené koráby rovnou do úžin zaminovaných zlatistými, praskajícími špekáčky, párky a vuřty." Stánky z tehdejší doby jmenovitě lokalizuje na Václavské náměstí, pak na Tylovo náměstí, další stával ve Vodičkově ulici, na náměstí Republiky a jeden prý býval na Národní třídě před pasáží kina Moskva. My o něco mladší pamatujeme kromě stálic na Václaváku také buřtastánek v pasáži Slovanského domu na Příkopech, no a pak největší pražskou ikonu, pramáti všech buřtastánků v zahradě hospody Na Špejchaře. Po půlnoci tu bylo možno potkat různé intelektuály, hudebníky a podobné existence jako třeba bluesmeny z Hanspaulky, Tesaříky, Ivana Hlase, Pavla Koptu či Richarda Dvořáka. Vladimír Mišík a Radim Hladík místu věnovali Špejchar Blues. Kdo se vracel z centra tramvají, mohl na křižovatce z brzdící tramvaje vyskočit, když se nechtěl plahočit ze vzdálené zastávky. Tehdy to u nízkopodlažních bezdveřových vozů docela šlo.
Stánek v pasáži Slovanského domu jsem měl krátce možnost poznat i jaksi zevnitř, když jsem tu občas coby pingl brigádník zaskakoval. Kupodivu, ač jsem byl zasvěcen pro procesu výroby, nijak mě to neodradilo od dalších občerstvovacích zastávek u stánků v pozdních nočních hodinách. Ta vůně nejspíš působila jak droga. V sedmdesátých a osmdesátých letech se stánkovým buřtům říkalo rakovina nebo rakoviňáky a koncentrovalo se v nich snad vše, co dnes výživoví poradci považují za smrtelné. Nejlepší rakoviňák byl připálený, popraskaný a mastný od vyjetého oleje. Hořčici stánkaři ředili vodou, ale zase jí dávali hodně. S krajícem chleba tahle kompozice na papírovém tácku stála myslím čtyři devadesát. Desetník byl tuzér.
Bratři Nedvědi na Špejchar nejspíš nechodili, ale jak
ve svém songu zpívají: "U stánků na levnou krásu...", tak se mi
vždycky vybaví památný buřt, neboť ten u stánku mého mládí býval levný a svým
způsobem i krásný. Dnešní poněkud předražené klobásy, které zmalované
prodavačky nabízejí svou špatnou češtinou, mě už tak nepřitahují. Ne že bych
přešel k veganům, ale nechci si v paměti přepsat tu kompozici chutí, vůní a
nočních pijáckých mouder.