Víno a my

V listopadu, v tom nejdepresivnějším měsíci, máme aspoň dva světlé body. Svatomartinské a beaujolais noveau. Koronakrize podzimní náladu nevylepší a karanténu bez lahve dobrého vína prokazatelně nelze přestát. Zatímco pohár piva potřebuje svou hospodu a hlučnou zábavu, sklence vína se daří i v tichém koutku s křeslem, lampou a knihou. Tam možno přemítat o víně sudovém i osudovém, nebo o tom, proč se mu říká mléko starců. Víte, že pozdní sběr je jeden z mála případů, kdy je dobře, že se něco udělá pozdě?

Ještě že naše vláda pochopila, že víno je nezbytná potravina a vinotéky mohou prodávat aspoň přes okénko. Jistě, víno se najde i v regálech hypermarketů, ale to jaksi není ono. Zatímco u mléka mi odlidštění nevadí a zcela mi postačí, když jediný lidský kontakt nastává v okamžiku, kdy mléko pípne u pokladní. Ale víno? To je jiná. Ta sklenka na stole je až závěr, vyvrcholení všeho, co s ní souvisí. Polaskání s lahví a její slavnostní odzátkování. Korek a sklo. A pak pochopitelně samotné nabytí lahve vína. Vinotéka nebo přímo vinař. Možná zaplatím víc, ale dlouho si pamatuji tu atmosféru.

Proč vlastně vínu přikládáme takovou až mystickou hodnotu? Nejsem žádný someliér, vinař už vůbec ne, ale vždy mě fascinovaly výrazy, jimiž je víno popisováno. Vyhledal jsem si seznam těchto přívlastků. Posčítal jsem jich bezmála sto. A z nich mi vyplynulo, že víno může být jako ženy, které milujeme: jemné, kulaté, kypré, lehké, líbezné, malé, němé, nevtíravé, noblesní, skromné, velkorysé, výrazné, vyrovnané. Občas bývá i jako ty, jež příliš nemilujeme: drsné, fádní, kousavé, nervní, pichlavé, unavené, uzavřené, zkyslé, zlomené, zvadlé. Víno bývá někdy jako řeči, které vedeme: bezduché, dlouhé, jalové, hrubé, agresivní, mdlé. Častěji bývá jako řeči, které bychom vést měli: bohaté, čisté, delikátní, pikantní, skromné, solidní, srdečné. Víno je prostě jako život: dlouhé i krátké, někdy hořké a těžké; ať už urozené nebo jednoduché, vždy má něco harmonického, bohatého a plného.